Jedním ze skvělých šachistů, kteří dovedli spojit šachový um v praktické hře s humorem a vtipem, byl vídeňský mistr Josef Emil Krejcik (1885 – 1957). Patřil k nejlepším rakouským šachovým amatérům, byl i autorem humorných šachových knížek. Přitom nebyl šachistou ledajakým, v roce 1921 získal titul rakouského mistra, mimo jiné byl též zakladatelem Rakouského šachového svazu (1920). Hrával především pro radost ze hry a při partii se dovedl náramně bavit.
Svědčí o tom dvě následující ukázky. První je závěr partie Krejcik – Schwarz (Vídeň 1905). Partie se hrála v posledním kole a Krejcikův soupeř měl vyhlídky na získání první ceny. Krejcik byl ale proti a v partii objevil studiové obraty vedoucí k zisku dámy.
V pozici diagramu č.1 (B: Ke2, De4, Sg4, Je7, pb2, c4, h3; Č: Kb8, Db7, Sg5, Je3, pc6, d4, f4, f6; 7+8) zahrál 1. Jxc6+ Kc7 2. De7+ Kb6 (Kxc6? 3.Sf3+) 3. c5+ Ka6 4. Sc8! Dxc8 5. Da7+ Kb5 6. Db6+ Kc4 7. Db4+ a v postavení druhého diagramu (B: Ke2, Db4, Jc6, pb2, c5, h3; Č: Kc4, Dc8, Sg5, Je3, pd4, f4, f6; 6+7) se černý vzdal, protože po Kd5 8. Je7+ ztrácí dámu. Partie nejenže připravila Schwarze o první cenu, ale Krejcik za ní dostal dokonce cenu za brilanci.
Teprve po 45 letech objevil sám Krejcik, že cenu za krásu dostal vlastně neprávem, protože jeho kombinace měla díru. Zdá se to neuvěřitelné, ale v okamžiku vzdání stál na výhru – černý! Kdyby neztratil hlavu a po 7…Kd5 8. Je7+ zahrál Ke4! 9. Jxc8 f3+ 10. Kf2 Sh4+ 11. Kg1 f2+ 12. Kh2 f1D, je bílý ztracen. Závěr partie zařadil Luděk Pachman do své učebnice Taktika moderního šachu (2.díl, 1964), odkud jsou také převzaty předchozí poznámky. V jiné své knížce (Jak přelstít svého soupeře, 1990) Pachman označuje za rozhodující chybu bílého tah 3.c5+?, místo nějž byla už dříve nalezena snadná cesta k výhře po 3.Dd8+! Dc7 4.c5+. Je dobře, že Krejcik při partii toto pokračování nenalezl. Sebe by připravil o cenu za krásu a šachový svět o pozoruhodnou kuriozitu – zázračné vyvrácení „vítězné“ kombinace, které je neméně efektní než kombinace sama. Tím, že je objevil sám její autor, Josef Krejcik jen potvrdil, že bez ohledu na korektnost skončila cena za krásu ve správných rukou.
První z našich dvou partií tedy Krejcik vyhrál, ale při správné hře měl prohrát. V Krejcikově praxi ovšem existuje i opačný příklad.
Je to partie Krejcik – Joachim Weiss, hraná ve Vídni roku 1907, která po 25. tahu bílého dospěla do pozice třetího diagramu (B: Kf3, Dh4, Va1, Sc4, Jf5, pb2, c2, d3, e4, g2, g3; Č: Kg8, Db8, Vf8, Sg6, pc5, d4, f7, g7, h7; 11+9).
Její další průběh popisuje Jiří Veselý v knížce Negližé za šachovnicí. Uvádíme ji s jeho komentářem. „Krejcika partie zjevně nudila, a tak si začal vymýšlet. Po 25… Dxb2 má k výhře spoustu cest, vždyť má o figuru více, ale přesto se zamyslel. Málokdo tušil, proč. Po chvíli zahrál 26. Sxf7+!?? Brát králem ani věží tohoto střelce nelze, to by černý dostal mat, přišlo tedy logické 26… Sxf7. Teď byli diváci i soupeř napjati, co že to Krejcik zamýšlí. K obrovskému úžasu všech přítomných však mistr Krejcik zřetelně pravil: „Hlásím samomat třetím tahem.“ Následovalo 27. Je7+ Kh8 28. Dxh7+ Kxh7 29. Vh1+, načež po vynuceném 29… Sh5 byl bílý král mat (poslední diagram). Přesně podle Krejcikova ohlášení.“
Nádhera, co říkáte? Obě partie jsou ale dobře známy, proč tedy v titulku hovoříme o nějakém, dokonce rozluštěném, tajemství? O Krejcikovi se ví, a zejména druhá ukázka to jasně dosvědčuje, že radost ze hry a humor stavěl při šachu nade vše. Rád si z čtenářů i soupeřů vystřelil; z jedněch ve svých vtipných úlohách či článcích, z druhých přímo za šachovnicí. Pokud je známo, nikdo si dosud nedal dvě zmíněné partie do souvislosti, tak se zde o to pokusíme.
Obě skončily opačně, než měly skončit, přitom obě jsou skvělými ukázkami krásy a bohatství šachové hry. A podívejme se ještě na jednu zdánlivou maličkost, pro nás však velice podstatnou – a tou jsou jména Krejcikových soupeřů. V prvním případě Schwarz, v druhém Weiss. Jednou Černý, podruhé Bílý. Jako figurky a políčka na šachovnici královské hry, kterou Josef Emil Krejcik tak miloval.
Můžeme se jen dohadovat, jak dlouho znal Josef Krejcik tajemství ceny za krásu v partii Krejcik – Schwarz, třebaže se svým objevem seznámil šachovou veřejnost až po 45 letech. Kdo ví, zda o vyvrácení své kombinace nevěděl už v roce 1907 při partii s Weissem a zda tuto partii (právě s Weissem, a s nikým jiným!) nepojal jako její svéráznou pointu. Nebo si snad druhou partii vymyslel a jméno Joachima Weisse využil k jednomu z mnoha svých šibalských kousků, jimiž tak rád mystifikoval čtenáře? To už patrně navěky zůstane Krejcikovým tajemstvím a nerozluštěnou šachovou hádankou, již si vzal s sebou do hrobu a zanechal k řešení budoucím generacím. Přál si snad Josef Krejcik, aby mnoho let po jeho smrti někdo odhalil spojitost mezi oběma partiemi, ať už skutečnými, upravenými, či zcela smyšlenými? Věřím, že to tak bylo, mistře Krejciku, a po 105 letech od památného samomatu se hlásím jako úspěšný řešitel.
(Věnováno památce pana Vítězslava Houšky)
Takto si představuji konstruktivní kritiku.