Co je šach? Hra nebo umění? Sport nebo věda? Zábava, drama či lidská komedie? Buďme tolerantní a připusťme, že šach je tohle všechno dohromady, a to v nejmalebnějším nepořádku. Sedm nadhozených variant si dovoluju zaokrouhlit na desatero: šach je také hobby neboli koníček (Jb1), troufalost (1.b4) a navíc jeden těžký lidský život (0-0-0).
Dosti záhad a metafyziky. Vraťme se do všedních dnů. Každého uchvacuje něco jiného. Já, kterého příroda neobdařila žádnou mimořádností, se nepřestávám obdivovat mladším dorostencům, kteří dokážou pokořit rutinované seniory. V hudbě (předškolní Mozart) nebo ve sportu (malý Mozartek Rosický). Nebo například v šachu.
Rok 1953. Ještě jsem na vojně, volna je málo, ale to, které si vyšetřím, věnuju zázračné hře, jež se odehrává na 64 válečných polích. Z tisku se dovídám, že na mezinárodní turnaj v Bukurešti vyslali Rusové zcela neznámého mladíčka Borise Spasského. Ve společnosti velmistrů a mezinárodních mistrů (Smyslov, Petrosjan, Boleslavskij, Toluš, Szabó, Barcza, Filip, Stoltz, Golombek, Šajtar a mnozí další) byl tu on jediný bez mistrovského titulu. Prý přijel na zkušenou a ne za vítězstvím.
Povídali, že mu hráli. Co v něm vězí, ukázal hned v prvním kole 30. ledna, kdy mu bylo právě 16 let: porazil Smyslova. A v každé další partii se vrhal do zápletek, a aniž o tom věděl, ukazoval ostříleným mistrům krásy bojovného šachu. On, který se přišel učit, skončil na skvělém pátém místě.
Jo, třešně zrály, zlatý třešně zrály – a jak to bylo dál? Borisovu pohádku máje zná každý školák: Po maturitě a po jednoroční šachové pauze se objevuje v turnajové společnosti nejlepších machrů a velmistrů ve finále domácího přeboru a společně s Botvinnikem a Petrosjanem se opožďuje pouze o půlbodík za oběma vítězi Gellerem a Smyslovem. Mašíruje dál a výš a pak až úplně nejvýš: v roce 1969 se stává mistrem světa.
Přibližně v té době jsem psal ságu Železná Sparta. I zatoužil jsem si pohovořit s proslulým Káďou a získat informace přímo od čepu. Byl tehdy fotbalovému světu tím, čím Aljechin šachovým národům. Panovníkem, mistrem mistrů, zlatovlasou primadonou. Vyčíhl jsem si ho v Plzeňském dvoře, přišoural se k jeho královskému stolu a vyhrkl, oč mi jde.
„Chcete ode mne interview? Tak dobře. Možná vám i něco řeknu,“ povídá velmistr kopacího míče. „Ale napřed povězte vy, kolik jste mi ochoten zaplatit. Já jsem totiž profesionál.“
Opusťme dávné časy a vstupme hlavním vchodem do nedávné současnosti. Do kongresového areálu mariánskolázeňského hotelu Cristal Palace. Zrovna tuhle sedí – pět kroků ode mne – desátý mistr šachového světa Boris Spasskij, čestný host šachového utkání Sněženky a Machři. Poznávám ho na první pohled. Vlastně se ani příliš nezměnil od onoho roku 1958, kdy jsem črtal jeho karikaturu pro Kotovovu knihu Z šachistova deníku. Je stejně štíhlý, má stejně bohatě zvlněný vlasový porost a ve styku se šachovými figurkami koncertuje stejně hbitým prstokladem jako za bývalých časů. Kolem něho tiše našlapují obdivovatelé a ctitelé. Slovo má desátý mistr světa.
„Kam jdeš?“ děsí se moje žena, když vidí, jak se bez pozvání hrnu do hloučku. – „Kam bych šel? Jednoduše jdu požádat Spasského o interview.“
Záhy znamenám epochální rozdíl mezi zlatovlasou primadonou Káďou a stříbrovlasým šachistou Borisem. Rodák z Petrohradu nezavádí řeč o honoráři, nýbrž mě zavádí o kousek dál, kde budeme víc sami, a když vidí, že se opírám o přítelkyni hůlku, pohotově za mnou dopravuje židli.
A tak jsme si povídali. Asi půl hodinky. O Pražském jaru 1968 a o vstupu „spřátelených“ tankových praporů do naší historie, o Putinovi, o Chodorkovském, o všem možném. Ale ovšemže především o šachu minulém, současném a budoucím. Jak bych mohl, prosím vás, zapomenout na Borisovy šestnácté narozeniny v Bukurešti oslazené skalpem velkého Smyslova. Povídá Spasskij:
„Taky jsem tam potom nějakou partii zvrtačil a uronil pár chlapeckých slziček. To uviděl Karel Opočenský, rozhodčí toho turnaje, a dal mi radu do života: Hrát šachy, znamená umět vyhrávat i prohrávat. Když vyhraješ, usmívej se; když prohraješ, nemrač se. Ještě mnohokrát skloníš svého krále před zdatnějším soupeřem. Ale nakonec budeš králem ty. Protože se za takových deset patnáct let staneš mistrem světa. To mi věř!“
To to utíká. Už 33 let žije Boris ve Francii, odkud pochází jeho žena. „Vlastně nám pomohl soudruh nejvyšší, Brežněv, jemuž se smíšené manželství kapitalistky se sovětským občanem zdálo nepatřičné.“ Od roku 1981 už tedy nemusel vystupovat pod sovětskou vlajkou, stal se svobodným Evropanem a může hrát tam, kde chce, a nikoli pouze tam, kde mu to povolí Kreml. Spasskij je ženatý už potřetí. Z prvního manželství vzešla dcera, z dalších dvou dva chlapci. Nikdo z nich šachy nehraje. – Koho ze svých bývalých soupeřů nejvíc obdivuje? Paula Kerese, Míšu Tala a především Bobbyho Fischera, který ho v roce 1972 připravil o titul světového šampióna.
„Ale spousta lidí říká, že byl Fischer záhadnou postavou šachové historie a kromě toho i poněkud pomatený a jaksi vyšinutý z normálu.“
„Ano,“ říká Boris zádumčivě, „nikdo neví, kdo byl Bobby Fischer. A těm, co říkají, že byl blázen, si dovoluju pošeptat, že my všichni šachisté jsme blázni.“
„A co Aljechin?“ dotírám.
„Promiňte, ale Aljechina ještě úplně nechápu,“ Boris zpomaluje slovosled a hrouží se jaksi do sebe. „Pořád mu totiž pořádně nerozumím. Čím to je? Asi tím, že opravdový génius je lidstvu trvale nesrozumitelný.“
