Mistrovství Evropy se dostává do závěrečné třetiny a já si říkám, že bych mohl napsat alespoň velmi stručnou osobně laděnou reportáž. Začal jsem ji psát o volném dni, takže se tím příliš nezdržuji od turnajových radostí a strastí.
Soutěž se hraje ve francouzském lázeňském městě Aix-les-Bains. Účast není omezena ratingem, takže se sem sjelo téměř čtyři sta hráčů a hráček. Zároveň se ale nejedná o turnaj pro každého – ubytování něco stojí a kromě toho se platí poplatky organizátorům a Evropské šachové federaci. Šachový svaz naštěstí přeborníkovi republiky a dvěma dalším hráčům s nejvyššími ratingy, tedy mně, Viktoru Lázničkovi a Zbyňku Hráčkovi, víceméně hradí pobytové náklady. Českou republiku zde reprezentuje ještě velmistr Jansa. Slovensko zastupují velmistři Ftáčnik, Markoš a Petrík a mladí mezinárodní mistři Michalík a Mazur a mistr FIDE Csiba. Pod vlajkou Islandu se účastní i velmistryně Lenka Ptáčníková. Soutěže se účastní celá řada hráčů a hráček zvučných jmen, například velmistři Pjotr Svidler, Judit Polgárová nebo Jan Něpomňaščij.
Spolu se Slováky jsme cestovali letadlem z Prahy do Ženevy, přes státní hranice nás potom organizátoři „propašovali“ v autobusu. Bylo to naprosto legální, protože státní hranice mezi Švýcarskem a zeměmi Evropské unie umožňuje volný pohyb osob, zvířat a věcí. (Samozřejmě by se daly vyjmenovat výjimky, ale snaha o maximální přesnost by mohla být dost únavná.)
Turnaj má dvě dějiště. Prvních sto partií se hraje v kongresovém centru, zatímco ostatní se hrají v místním kasinu. Kasino jsem navštívil pouze při úvodní informační schůzce, takže se o dojmy podělit nemohu. V kongresovém centru jsou turnaji vyhrazeny tři sály, nacházející se v různých poschodích. Do dvou z nich diváci nemají přístup, v tom hlavním mohou dění na prvních dvaceti šachovnicích sledovat z hlediště. Účastníci tam hrají na scéně, přičemž čtyři partie jsou promítány na nástěnné obrazovky. Hra na scéně ale je spojena i s méně nápadnými nevýhodami. Například toalety se nacházejí až o dvě patra výše! Jelikož informační cedule výslovně sděluje, že jsou umístěny v prvním patře, logicky z toho odvozuji, že nejspíše hrajeme v podzemí. Sám tomu nevěřím, ale původně zamýšlený nadpis tohoto článku “Zápisky z podzemí“ se mi docela zamlouval.
Zbyněk Hráček se vyjádřil, že na prvních dvaceti šachovnicích jsou nejhorší podmínky pro hru. Nebyl jsem o tom přesvědčen, ale zkusil jsem to zdůvodnit tím, že hráči pobývající na prvních šachovnicích si pravděpodobně odvezou domů nejvíce peněz, takže jejich nepohodlí bude vynahrazeno vysokou finanční odměnou. Pokud tedy neprohrají v posledních kolech. Mě příliš neoslovil ani druhý sál. Hrál jsem tam tuším dvakrát. Poprvé bylo vše v pořádku, ale podruhé jsem se dostal do tak stísněného prostoru, že opěradlo mé židle oddělovalo od opěradla v další řadě jen pár centimetrů. Ani jsem se dobře nemohl zvednout od partie. Můj „soused“ z další řady to několikrát zkusil, ale nejednou přitom drkl do mé židle. Nebylo čemu se divit, nebyl tam prostor. Můj soupeř se stísněnou pozicí inspiroval i na šachovnici a deset z prvních dvanácti tahů odehrál na pouhých třech řadách, kde na malém prostoru převaloval své figury. Takový přístup nemohu doporučit, ale nepodařilo se mi ho ani vyvrátit.
Zbyněk, Viktor a já jsme ubytováni v tříhvězdičkovém hotelu Agora, který se nachází přibližně 150 metrů od hlavního hracího sálu a jen o málo dále od vedlejšího. Máme hrazenou polopenzi. Snídaně je podávána formou švédských stolů, přičemž výběr potravin není příliš široký. Nic pěkného nemohu říci o automatu na kávu a vodu. Pokud chcete zalít sáček čaje horkou vodou, musíte po celou dobu nalévání, kterou jsem odměřil na 27 sekund, držet příslušný knoflík. Možná jsem trochu extravagantní, ale mám pocit, že při tomto způsobu zalévání čaje by vypadal hloupě i kdokoliv jiný. Hlavní jídlo (oběd nebo večeře) je servírováno a skládá se ze tří chodů, ovšem (téměř) bez možnosti výběru. Francouzi (a Francouzky) jsou v kuchařském umění mistry, ale servírování někdy trvá dost dlouho. Když jsme jednou na večeři strávili hodinu a dvacet minut, Viktor prohlásil, že chápe, že si Francouzi chtějí vychutnat jídlo, ale musí tam být to jídlo. Většinu této doby jsme totiž na něco čekali. Já jsem odpověděl, že si třeba vychutnávají to, jak tady čekáme na jídlo. Dalšího dne jsem udělal nedobrovolný rekord, když jsem na večeři strávil hodinu a 45 minut. Předkrm a vodu jsem dostal ještě relativně rychle, ale když mi číšník 80 minut po mém příchodu chtěl přinést zmrzlinu, ukázáním na příbor jsem ho upozornil, že ještě čekám na hlavní jídlo. Samým překvapením jsem totiž téměř ztratil řeč. Viktor si s sebou na jídlo pravidelně bral notebook. Já někdy také, zatímco jindy jsem uvažoval o tom, že bych při čekání na další chod demonstrativně usnul. Jinak ale musím dodat, že připravené pokrmy zpravidla byly velmi chutné, takže má kritika je zjevně přehnaná. Kromě toho jídlo někdy trvalo i výrazně kratší dobu, okolo půl hodiny. Když jsem tehdy byl se Zbyňkem na obědě a on si s sebou přinesl počítač, poznamenal jsem, že se tentokrát na partii kvůli rychlé obsluze ani nestihne připravit. (Pokud by to někomu připadalo, že za svazové peníze pouze jíme, není to pravda. Zbyněk se na partie připravoval už před obědem, ale času na přípravu není nikdy dost. Všichni přistupujeme k turnaji zodpovědně.)
Už po příjezdu do Aix-les-Bains jsme při registraci dostali aktovku s různými informačními brožurkami včetně plánků a map. Večer se konala povinná technická schůzka, účast ale byla nevelká. Bylo tam jasně řečeno, že zde platí pravidlo nulové tolerance. V šachovém světě to znamená, že pozdní příchod k partii je trestán kontumací. To pravidlo se mi příliš nelíbí. Když zaměstnanec přijde do práce o několik minut později, zaměstnavatel ho také nepošle hned domů. Nebo přinejmenším ne při prvním pozdním příchodu. Pokud se tedy nejedná o chirurga, policistu nebo hasiče. Vlastně by se našlo více povolání, u nichž by pozdní příchod znamenal problém. Ale myslím si, že šachy mezi ně nepatří – nemělo by se chodit pozdě, ale nechtěl bych žít ve společnosti, která všechny nežádoucí jevy trestá zákazy a sankcemi. Myslím si, že by člověk neměl mluvit sprostě, měl by se chovat hezky k druhým lidem a neměl by je pomlouvat, ale nemyslím si, že by pro nastolení lepší společnosti pomohly nové zákony trestající nežádoucí chování. Tentokrát jsem kupodivu z tohoto pravidla profitoval. Můj soupeř z druhého kola se opozdil o tři minuty a rozhodčí ho zkontumoval. Chtěl jsem hrát a rozhodčí se mnou dokonce souhlasil, že to pravidlo je hloupé, nicméně byl povinen zasadit se o jeho dodržování.
Tím se pomalu dostávám k samotnému dění na šachovnicích. Po sedmém kole, kdy toto píši, vede ruský velmistr Potkin s šesti body, následovaný devatenáctihlavou skupinou pronásledovatelů. Já mám pět bodů, Zbyněk Hráček a Viktor Láznička čtyři a půl, velmistr Jansa čtyři. Ze Slováků má nejvíce bodů Ján Markoš (4,5), následovaný P. Michalíkem a GM Ftáčnikem (4).
Zbyněk Hráček tu hraje velmi pěkné šachy a vyhrál několik ucelených strategických partií, potom ale spadl do přípravy Radoslawu Wojtaszkovi, excelentnímu polskému teoretiku. Viktor Láznička zatím není v nejlepší formě, nepodařilo se mu vyhrát několik nadějných pozic. Do konce turnaje ale ještě zbývají čtyři kola a v těch se může mnohé změnit. Velmistr Jansa uhrál bílými 100 procent bodů, ale s černými figurami se mu proti silným velmistrům zatím nedaří. Můj výsledek číselně nevypadá tak špatně, ale se svou hrou nemohu být spokojen, další čeští zástupci hráli spíše lépe než já. V prvním a pátém kole jsem s (nedobrovolnou) pomocí soupeřů zachránil téměř beznadějné pozice, ve druhém kole soupeř prohrál kontumačně. Kromě kontumační výhry zatím všechny mé partie končí v zajímavých koncovkách a jsou tak pro mě alespoň zdrojem poučení. Ještě si neodpustím jednu poznámku. V pátém kole jsem chtěl černými figurami dosáhnout ostré pozice s oboustrannými vyhlídkami. Dosáhl jsem ostré pozice, ale šance v ní měl pouze soupeř. Jedno z obou přání se mi splnilo beze zbytku, druhé z poloviny. A přesto jsem nebyl spokojený!
Slovenští účastníci zaznamenali několik cenných výsledků, ale jejich hru jsem nesledoval natolik, abych o ní mohl podat zasvěcenou zprávu.
A co tady jinak děláme? Bydlíme každý zvlášť a nejčastěji se setkáváme u jídla a na procházkách. Procházky často směřují do obchodů, kde si potřebujeme nakoupit oběd nebo večeři. (Zbyněk si obvykle v hotelu dává oběd, zatímco Viktor většinou preferuje večeři. Já se snažím volit kompromisní přístup – v první polovině soutěže jsem v hotelu večeřel, teď tam obědvám.) Před několika dny nás Viktor upozornil na pěkný park, který se nachází nedaleko od našeho hotelu a od hracího sálu, takže dnes jsme zašli i tam. Na začátku soutěže jsme se v brožurkách dočetli, že pořadatelé pro šachisty v řadě restaurací vyjednali menu za 14 eur. Když jsme potom šli centrem, nejdražší nabídky menu se pohybovaly okolo čtrnácti eur, zatímco většina nabízela denní menu za výrazně nižší ceny. Pokud mě paměť neklame, Viktor z toho usoudil, že se restaurace snaží odlákat šachisty. Nevím, zda se jim to podařilo. Několik set hráčů se v sedmadvacetitisícovém městě tak snadno neztratí. Vedle hráčů tu jsou i další významné osobnosti. Například včera v našem hotelu obědvala řada významných hostů v čele s exmistrem světa Garri Kasparovem a prezidentem Evropské šachové federace Silvio Danailovem. Dnes se koná důležité zasedání Evropské šachové federace, na němž předseda Danailov chce prosadit revoluční změny jako změna bodování (3 body za výhru, bod za remízu), omezení nabídek remíz pomocí takzvaných sofijských pravidel, autorská práva hráčů na sehrané partie nebo třeba povinné nošení obleku na oficiálních soutěžích Evropské šachové federace.. Podrobný seznam navrhovaných změn najdete na jiných stránkách včetně www.chessbase.com. Já osobně na ně nemám jednoznačný názor.
Chtěl jsem napsat, že reformy mi obvykle bývají bližší než revoluce. Do určité míry to tak skutečně je. V revolučním zmatku někdy bývá zničeno i to, co by z minulosti mělo zůstat zachováno. Pak jsem si ale vzpomněl na měnovou reformu prezidenta Zápotockého a z moderní doby například na reformu školství. A naopak s některými revolucemi celkem sympatizuji, v některých případech bývá vůle k reformám na straně zákonodárců mizivá a lid si změny přeje. Po této úvaze si myslím, že reformy i revoluce mohou znamenat zlepšení i zhoršení. Konečné hodnocení někdy ukáže čas, jindy se nepodaří dosáhnout názorové shody ani po desetiletích nebo stoletích. Nezbývá než si přát, aby reformy i revoluce prospěly v prvé řadě obyčejným lidem, kterých se týkají, nejen svým hlavním aktérům. Nejen ve FIDE, ale i v České republice a jinde ve světě.
.
.
