Finišuji s posledními korekturami vysázené knihy o mistru Karlu Opočenském, spěchám, abych ji mohl včas odevzdat do tiskárny, spěchám protože za chvíli začíná hokejové semifinále. Přesto neodolávám, abych napsal pár řádků, abych přepsal pár řádků z té připravované knihy, z úvodního portrétu Salo Flohra – jednoho z několika slavných Opových soupeřů. Flohr mi totiž mluví z duše, přesněji bych to vyjádřit neuměl.
Na konci života reflektoval Salo Flohr svůj opatrnický šachový styl, jeho hlavní zásadou bývalo neprohrávat, sbíral hlavně remízky, tehdy si ještě myslel, že je chlapík, protože neprohrává: „Dnes už vím, že chlapík je ten, kdo vyhrává. Jakou si myslíte, že má pro mě cenu těch několik hubených remíz s Aljechinem? Radši bych s ním prohrál ještě několik partií, jen kdybych ho dokázal aspoň jednou jedenkrát porazit. Zastánci remízové taktiky ať už nehledají podporu a porozumění u mne, bývalého krále remízové říše. Ať si všichni ti remízoví princové uvědomí, že až zestárnou, pocítí strašnou pustinu v srdci a krutou nespokojenost z nezdařeného díla. Hrát jako Aljechin – to není každému dáno. Ale co může dokázat každý: hrát bojovně, srdnatě, aljechinsky.“
