Mám pocit, že od roku 1992, od kdy pracuji ve vedení firmy Dopravní stavby Brno, jsem nemilosrdně trénovaný vyhrávat. Vyhrávat a vyhrávat. Každá prohra, neúspěch je pro firmu tak bolestivý, nepříjemný, stresující, že prostě v práci nechci prohrávat.
V posledních letech, ale cítím, že tento jev se promítá i do mého osobního a tím i do sportovního života. Šachová prohra za družstvo je pro mě zdrcující. Zbytek neděle je nepříjemný, stále se mi hlavou honí proč, proč jsem jen prohrál. Nedokáži se s tím smířit.
Dnes jsem v přeboru Blanska v bowlingu vypadl v play off těsně před branami finále. A já se nedokážu usmát, přejít to vtipem, vyrovnat se s porážkou.
Chtěl bych se v tom změnit, ale zatím to prostě nejde, ach jo.
