Tento blog měl být původně o šachové sezóně 2017 – 2018 šachového oddílu Garde Lipovec. Už jsem ho měl takřka hotový, ale nakonec jsem ho odsunul na příště. Proč?…
…… Abych řekl úplnou pravdu, neprožívám teď úplně nejklidnější období. Ale i přesto byla poslední sobota jen a jen nádherná. A právě o krátký fragment z ní se dnes chci s Vámi podělit.
Už brzy ráno na procházce se Sheilou nás v Lese zamilovaných hřálo životodárné sluníčko a jen pár hodin poté, těsně po desáté, jsme v úzkém 
společenství blízkých kamarádů vyráželi na devadesátikilometrový trénink na naše „Cyklistické Zaječice“. Tentokrát jel i nejmladší z nás Lojzík a pevně věřím, že s námi bude jezdit dál i po svém, právě tam oznámeném, vstupu do stavu manželského.
V tu sobotu se těsně po poledni v hlubokém lese kdesi okolo Boskovic odehrál nečekaný a zvláštní okamžik;
Jeli jsme pravidelným tempem, já poslední ze čtveřice. Náhle, ve chvíli kdy jsem velmi intenzivně vnímal krásu rozkvetlého a poledním sluncem prozářeného lesa, se před námi objevila stará paní. V okamžiku, kdy jsem ji míjel, mě nečekaně oslovila: „Zastavte pane!“ Myslel jsem, že potřebuje pomoc nebo něco takového. Slezl jsem tedy z kola, ostatní taky, čekali jsme co bude, o co jde. Ona si nás prohlédla, potom přistoupila ke mně, sáhla do kapsy a na zápěstí mi navlékla pletený náramek s malinkou podobiznou Panenky Marie. V kapse našla ještě jeden a poté co ho navlékla i benjamínkovi Lojzíkovi, nám udělala na čele křížek, a se slovy, že to potřebujeme, se za nás pomodlila.
Do ruky mi ještě dala jakýsi papírek, ten jsem bezmyšlenkovitě strčil do kapsy cyklistických kalhot, a ona odešla. Za chvíli jsme už zase, a pár okamžiků jaksi zamlklí, ujížděli lesem. Otočil jsem se za ní, ale už jsem ji nespatřil. Po pár desítkách minut jsem si uvědomil, že mě nenápadně opustila, mou hlavu několik dní sužující bolest, a navíc i občasný pohled na náramek na ruce mi dokazoval, že se mi to celé jen nezdálo. Bylo to celé zvláštní, ale někdy to tak v životě prostě je.
Hezký den, Vlastík
P.S. Až po dvou dnech jsem se dostal k papírku, zamotaném mezi penězi (omlouvám se) z cyklistické kapsičky, byl na něm tento text:
Jedné noci jsem měl zvláštní sen. Šel jsem s Bohem, svým
Pánem,
po písčitém pobřeží. Na temném nebi se promítal film mého
života.
Provázely jej dvoje stopy v písku. Udivilo mě, že v těch
nejtěžších
a nejsmutnějších obdobích mého života se objevovaly stopy
jen jedny.
V rozpacích jsem se zeptal: „Pane, Ty jsi mi slíbil, že
vždy půjdeme spolu.
Ale teď vidím, že v době nejtěžších zkoušek jsem šel
sám.
Proč jsi nebyl se mnou, když jsem Tě nejvíc
potřeboval?“
Na to mi Bůh odpověděl: „Právě tam, kde vidíš v písku jen jedny
jediné šlépěje,
tam jsem tě nesl ve své náruči.“
