Nepřišlo vám na pohádka o rytířích, kteří zachrání princeznu živou vodou něco divného? Tříletý Samuel si dnes hrál na rytíře. Po boji s drakem přišel a řekl: „Už je mrtvej drak i princezna!“ Když mu manželka navrhovala, zda nemůže najít živou vodu a princeznu zachránit, řekl: „Ne, protože rytíři nemaj žádnej kelímek!“ Princezně tedy už nebylo pomoci, ale nezdálo se, že by to Samuela moc stresovalo, svůj boj s drakem vybojoval a na collateral demages je jako nejmladší ze tří bratrů zvyklý. Narozdíl od starších dvou, zejména narozdíl od nejstaršího, žije ve světě, ke kterému inkasované rány patří tak přirozeně, jako nutnost je vracet.
„Na dámě nezáleží, věž je v této pozici důležitější. Nehleď na materiál, jen si hlídej, abys nedostal mat a odkrývej pole kolem soupeřova krále,“ vysvětloval mi minulý týden velmistr Levon Aronjan, jak hrát holanďany. Lepšího učitele a spoluhráče jsem si nemohl přát, od třetí partie jsme soupeře začali ničit.
Holanďany (čili bughouse šachy) mě nadchly. Žádné postupné pomalé hromadění drobných výhod, ale rychle přímo na komoru a hlídat si svůj solar. Jen na matu záleží.
Hlavně krásné princezny! 
