Chtěl jsem na Silvestra, teď večer před půlnocí napsat blog a taky si udělat pořádek v papírech na stole.
Mám zkušenost, že zhruba po měsíci musím tento proces pravidelně opakovat. Většinou to dopadá tak, že zhruba sedmdesát procent papíru je možno vyhodit, vyřešily se samy, deset procent je třeba intenzivně řešit a dvacet v klidu odložit. V posouzení, na kterou hromádku, ten který papír patří, je ale dobré nedělat chyby.
Měl jsem původně v plánu napsat něco o své práci, moc se o ni na svém blogu nezmiňuji. Když jsem si ale přečetl první myšlenky, připadaly mi jako šedivá nudná mlha. Zkusil jsem to z jiného pohledu a taky to nebylo ono. Úplně nevhodné. Taky se mi zdá, že ubyl prostor pro kreativní, nápadité a hlavně praktické stavební inženýry, jejich nápady a myšlenky. Začíná to být i ve stavařině o podivných výkladech článků, vět a norem, o zbytečných , vše prodražujících certifikacích, nesmyslných předpisech BOZ atd. atd., a taky spíše o právnících; a jejich nápadech a kličkách. (to o právnících nemyslím ve zlém, jen to konstatuji)
Napíši tedy raději o každoroční vycházce 29.12.; ta je vždy tím mým pravým příjemným Silvestrem. Bylo tomu tak i letos a vyšlo snad úplně všechno. (Nejlépe to dokumentují fotografie na závěr blogu.)
Vždy tak jednou, maximálně dvakrát za rok se stává, že v inkriminovaný dopředu naplánovaný den se absolutně nebráním alkoholu. Bohužel tomu tak bylo i tentokrát. Druhý den ráno, třicátého, jsem měl pocit, že jsem si velkým panákem připil snad úplně se všemi sto pěti účastníky. V hlavě mi proto zůstaly spíše jen střípky zážitků z ledových sluncem ozářených plání Moravského krasu.
– rozhovor s Radkem Kalodem o složitostech propojení šachového a pracovního života,
– nestárnoucí, hladce vyholený Maršál (pan Musil) skvěle nás hostící slivovicí a chlebem se sádlem v rodinné hospodě v Ostrově u Macochy (ano, je to ten co mistrovsky opravil pruské klenby budovy Sýpka) Připadá mi stále stejný jako před třiceti lety při mých pracovních začátcích v ČKD Blansko,
– rozesmáté tváře účastnivšich se dětí. Někdy v půlce vycházky jsem vytáhl z hluboké kapsy několikátou čokoládu a dal ji malému klukovi ať se o ni rozdělí s kamarády. Rozběhl se po poli za nimi, po chvíli se ale zastavil, kousek se vrátil a dětsky zkoumavě se mě zeptal „ A jak to pane všechno děláte?“. Bylo to, musím přiznat, docela příjemné. Vzal jsem ho za ruku a chvíli s ním utíkal po ledové pláni. Ten pocit se asi nedá koupit za žádné bambiliony,
– letiště Kotvrdovice a taky posmutnělé vzpomínky na kamarády a kamarádky, kteří tam v roce 2003 na jedné z prvních vycházek byli s námi a dnes už tady nejsou.
Mohl bych takhle psát stále dál a dál, ale je to asi spíše jen pro malý okruh čtenářů účastníků. Snad jen tedy úplně poslední odstaveček k letošní vycházce.
Ze začátku jsem se „organizačně“ zdržel s hospodským a potom jsem rozstroušené neuspořádané hejno účastníků doháněl sám osamocený.
Bylo to po pěšinách, kde trénujeme na kole. Většinou se držím zuby nehty někoho v závěsu, a je pravda, že ač sice někdy kleji, někdy počítám přetěžké vteřiny,tak ještě nikdy jsem ten boj nevzdal.
V jeden okamžik jsem zvedl hlavu ke sluníčku a zrovna v tu chvíli se v jeho zlatavé záři nečekaně objevily dvě; od sebe dosti vzdálené, jakoby na provázku nahusto korálky poskládané; formace divokých husí. S obdivem k jejich instinktu a inteligenci (??) jsem je chvíli pozoroval. Ta první formace v jeden okamžik zvolnila a ta druhá ji doháněla. Měl jsem jen vteřinečku strach, že ta první v druhé formaci to nedá, nedohoní tu první a vyčerpaná a osamocená spadne k zemi. Ale zvládla to.
Bylo to úplně stejné jako my v létě na kole, kdesi o pár stovek metrů pod nimi. V tu chvíli bych dokázal dát těm konkrétním divokým husám jména a pojmenovat je podle nás. Kde přesně ve skupině letí Libor, Vlastík, Jirka či Lojzík a Ladík. (Jezdí s námi i cyklistky, ale tady jmenovat nebudu, nepřipadá mi to vůči nim příhodné J) Kupodivu i tahle osamocená vzpomínka z vycházky mi zůstala v hlavě.
Poslední půlrok si připadám nějak až moc bezdůvodně spokojený.
Samozřejmě jsem si vědom, že za deset minut to může být o sto osmdesát stupňů jinak, ale myslím, že je dobré se tohoto dopředu moc nebát a spíše s radostí a spokojeně vnímat ty pozitivní vlnky našeho života.
Někdy před půl rokem jsem si s Ancienem dopisoval ohledně postupu při pokřtění a věcech, které s tím souvisí. Monika mi jeho mail vytiskla a já jsem ho při čtení, na spodní rubové straně lehounce zašmoural od kafe. Vnímal jsem to, ale nic víc. O pár dní později jsem vytištěný mail dal číst oproti mně sedícímu, blízkému kamarádovi. V tu chvíli jsem tu nenápadnou skvrnku od kávy, na papíře v jeho rukou, měl přímo proti svému obličeji. Přitahovala až magicky moje oči. Když kamarád odešel, vzal jsem papír do ruky a na skvrnku se poprvé pořádně podíval, to co jsem uviděl a rozpoznal, mě překvapilo a rozrušilo. Ten papír se skvrnkou mám od té doby na stole stále, i teď. Samozřejmě ho nikdy nevyřadím, možná i On mi k mým pocitům v poslední době pomáhá.
Šťastný nový rok přátelé a kamarádi
Vlastík
Krasová 31.12.2012 22:00 14.12.2010 Poděkování andělům
