Když skončila první světová válka, dlel T. G. Masaryk ještě v Americe, ale poslanci – při prvním zasedání sněmovny – zvolili svého prezidenta i v jeho nepřítomnosti. A to aklamací. Hlasy se nesčítaly, předsedající Karel Kramář se ani nepotřeboval tázat, jestli je někdo proti nebo se zdržel hlasování; protože paže všech poslanců byly hore, všichni nadšeně tleskali, všichni volali sláva a ať žije!
O šest dní později se TGM vrací s dcerou Olgou domů. Z newyorského přístavu a na lodi Carmania. Právě 20. listopadu, v den narozenin své ženy Charlotty. „Slavili jsme je potichu, obvyklým počtem růží a vzpomínkami,“ vzpomíná v knize Světová revoluce. A Čapkovi říká: „Ta cesta na lodi, to byl můj první odpočinek za ta čtyři léta; mohl jsem s dcerou hrát šachy, chodil jsem po palubě, díval jsem se na moře – a měl jsem radost. Bože, tož se nám to přece jen povedlo!“
Čtenář jistě registruje slavnostní tón úvodních odstavců, ale sluší se poznamenat, že další řádky se už obejdou bez patosu. Neboť pisatel se rozhodl hovořit o věcech docela obyčejných, jakými jsou například klukovské záliby a jiné marnivosti tohoto světa.
O tvůrci našeho státu se ví, že holdoval filozofii, že drahný čas věnoval záhadným pojmům, jako například noetika, metafyzika a logika, že psal učené traktáty a vyznal se i ve státovědě a v jiných tajemných naukách. Ale spěchám dodat, že náš učenec a státník TGM se stejně náruživě oddával obyčejným člověčím zálibám: byl zaníceným cyklistou, který si před nedělním obědem střihl časovku do Mělníka a nazpátek; byl členem Sokola a mezi bradly a žíněnkou ukazoval o dvacet let mladším sokolíkům, kterak se šplhá na laně bez přírazu a vytváří stojka; za bílé zimy vyzýval kolegy profesory k výšlapu na Bílou Horu a k následnému klukovskému koulování; ovládal těsnopis a stále se snažil osvojit si další a další samoznaky; rád, často a velmi obstojně hrával na housle; a s nemenším nadšením si stavěl šachové figurky k provozování té úchvatné královské hry.
Ostatně právě šachy náležely v rodině pana profesora ke hrám nejoblíbenějším. Kdo byl u Masaryků přeborníkem, není známo; ale zato víme, že když TGM navštívil v Jasné Poljaně Lva Nikolajeviče Tolstého, zahráli si klasikové čtyři šachové partičky. Jak to dopadlo? Tak to víme přesně: autor České otázky zvítězil nad autorem Anny Kareninové 3:1.
Šachové figurky budou i nadále figurovat v našem příběhu. A bude v něm řeč nejen o šachovnici, nýbrž stále ještě o našich prezidentech. O prvním i o desátém. Ale také – poněkud se červenám – nám do děje nečekaně vpadá postava, která má stejnou fyziognomii i jméno jako níže podepsaný autor.
Nelze to smlčet. Asi tak před 65 lety jsem si oblíbil šach, o němž se básník Čelakovský vyjádřil, že je „her to perla skvoucí“. Ale šachové figurky mi nechtěly být příliš po vůli a mou lásku neopětovaly. Šachovým mistrem jsem se nestal, spíš jsem se stával přítelem opravdových mistrů a velmistrů. Též jsem o té „perle skvoucí“ psal všelijaké články, fejetony a začátkem šedesátých let jsem se dokonce dopustil pěti beletristických knih o šachu. V roce 1968 jsem šachovnici opustil. Na dlouhých čtyřicet let. Pak mě nějak našli a zvábili aspoň k symbolickému návratu. Tak se stalo, že jsem usedl mezi účastníky simultánky, kterou proti nám 22 neznámým hrál velmi známý českoamerický velmistr Luboš Kaválek.
Ať táhnu, jak táhnu, vím, že to nakonec stejně prohraju. Vysunu svého jezdce a dívám se, jak můj dávný přítel Luboš uhání od prkna k prknu. A jak se tak dívám, vidím, že ve dveřích hracího sálu stojí Václav Klaus. Nemýlím se?
Nemýlím. Nýbrž vidím, jak pan prezident rovným krokem kráčí k mým šachovým figurkám. Usměje se a tiše propoví: „Přece musím pozdravit nejstaršího šachového borce, o kterém vím, že napsal o téhle hře spoustu pěkných knih. Například Šachy s úsměvem…“
Pak se sportumilovný prezident díval na mou partii a vydržel to až do chvíle, kdy jsem velmistrovi blahopřál k vítězství.
„Tak to vidíte,“ hovoří hlava státu, „zítra ráno v osm hodin letím do Vatikánu a teď tady, pozdě večer, marním čas šachovou podívanou.“ A znovu se vrací k mým šachovým publikacím. Ale já už zavádím řeč jiným směrem.
„Teď už píšu, pane prezidente, jinou literaturu. Například v posledních letech mi Masarykovo demokratické hnutí vydalo čtyři knihy o našem prvním prezidentovi. A v jedné z nich jsem si tak trochu zapolemizoval s několika body vašeho slavnostního projevu k 150. výročí narození TGM. Hlavně s těmi, kde hovoříte o jeho vztahu ke komunistickým intelektuálům.“
Václav Klaus se usměje: „Já vím, co máte na mysli. A tak co nejdřív si ty vaše knihy obstarám. Protože mě zrovna tahle tematika hodně zajímá.“
Rozumí se, že jsem o své „šachové partii“ s prezidentem informoval tajemníka ing. Rösslera, který tichou poštou poslal instrukce do karvinského nakladatelství PARIS. A náš společný přítel a vydavatel mgr. Pavera ovšem nezaváhal. Takže už za den, za dva doputovala na Pražský hrad zásilka knih s průvodním textem: „Vážený pane prezidente, vím, že máte zájem o názor TGM na komunistické intelektuály. Abych Vám, vážený pane prezidente, ušetřil čas hledáním inkriminovaného textu, dovoluji si pouze poznamenat, že jde o strany 46-49 publikace nazvané TGM myslitel a státník, a to v kapitole Deset definicí demokracie. Kéž by Vám vyšel čas na pročtení i několika dalších stránek a kapitol z našich dalších masarykovských svazků…“
Za několik dnů (konkrétně 16. června 2009) poslal prezident do Karviné tyto řádky: „Vážený pane magistře, děkuji Vám za zaslání knih týkajících se T. G. M., které mne velmi potěšily a rád si je v nejbližší době pročtu. Děkuji Vám také za milou fotografii. (Viz příloha k tomuto článku.) Přeji mnoho úspěchů nejen Vám, ale i celému nakladatelství PARIS. S pozdravem Václav Klaus.“
Bude-li mít šachový příběh z tohoto deštivého léta pokračování, určitě Vám o něm povíme.
