Přejezd přes kukaččí hnízdo

Pražská šachová společnost uspořádala turnaj pro šedesát čtyři šachistů z celé Evropy. Při pohledu na jejich počet nemohu vyloučit, že s námi jela i duše Bobyho Fischera. Mezi hráči byli dva velmistři (Hort, Cvek) a řada mezinárodních mistrů. Hrálo se během jízdy šachovým vlakem a to mezi místy Praha – Vídeň (14.10) – Budapešť (15.10) – Bratislava (16.10) – Kraków (17.10) – Praha (18.10). Celkový počet pasažérů (kromě hráčů i osobní doprovod a personál vlaku) činil cca 120 osob.

                Na šachovou cestu Evropou jsem se moc těšil. Před začátkem cesty jsem to ale nikomu nepřiznal, nechtěl jsem přivolat zklamání z velkého těšení se.

Na den před odjezdem jsem si naplánoval několik nepříjemných jednání. Pracovních i osobních.
Podvědomě jsem je odkládal a tak jsem euforii před odjezdem chtěl využít k jejich vyřešení.  
               PODAŘILO SE!    

 Při návratu domů jsem za volantem snad i „tančil“, prozpěvoval si a před policejní hlídkou v protisměru problikával řidiče snad tři kilometry daleko.

                V den odjezdu jsme se sjeli u mě v kanceláři, dali si prvního panáka a vyrazili jsme. Dva z nás (celkem dvanácti) ani šachy nehrají a přesto, ač to zní tak nepravděpodobně, se z nich v průběhu turnaje stali naši trenéři - psychologové. A řadě z nás jejich verbální psychologické a stravovací (samozřejmě hlavně nápojové) rady velmi pomáhaly.

                V normálním životě, při aperitivu, při obědovém portském, či po večerní oslavě neustále podvědomě vnímám kolik asi teď je moje aktuální hladina alkoholu, co zbytkový ranní alkohol a podobně. Ve Vlaku jsem na to zapomněl, a bylo to velmi příjemné, nehlídat se a pít slivovici kdy se mi zachce a kolik se mi zachce. To bylo skvělé!

Naučil jsem se v šachovém  vlaku žít; Jít na oběd či kávu tehdy, kdy bude v jídelňáku volno; nenápadně aby si kamarádi nevšimli se během chvilky zašít v kupé, precizně si ustlat a chvilku zdřímnout; bezkolizně proběhnout devíti vagony během několika vteřin; na nádraží bleskově najít taxík, usmlouvat cenu, a od taxíkáře ještě zjistit principiální informace o navštíveném městě. Prostě všechno  co k vzornému vlakovému cestovateli patří. Kdypak to asi zase využiju?

                V samotném turnaji jsem se neustále pohyboval v rozmezí +1 až +2, bohužel špatný závěr (1 bod u čtyř zápasů) mě odsunul do polohy + 0. Po vyhraných partiích jsem se po vlaku pohyboval až s motýlí lehkostí a i štíhlonohá Eliška – vlakuška poznala, že teď, teď mi to vyšlo. Prohry snáším tragicky, většinou jsem po nich mizel do některého z prázdných kupé a vydýchával  tu zjevnou nespravedlnost; vždyť jsem přeci byl vyhraný, vždyť jsem hrál tak krásně a místo toho zase prohra a pád do temných hlubin mého nepolepšitelného a nezvládaného JÁ.

Zvláště prohra s malým Jergušem byla děsivá, v časové tísni, ve vyhrané pozici jsem mu nastavil dámu. To se stalo cestou do Bratislavy. Kamarádi mi později přiznali, že se modlili, abych následující, ten den poslední, partii vyhrál. Tušili, že v případě prohry by z plánovaných, velmi očekávaných nešachových večerních akcí nemuselo být ale vůbec nic.

                V té následné partii jsem, trochu nefér, porazil pana Horáka. Shodil jsem ho na čas. Chtěl bych se mu tímto omluvit. Jestli bych se ale v tom rozpoložení, v jaké jsem v tu chvíli byl, zachoval jindy jinak, to nevím.

 Vůbec, ve vlaku vznikl zajímavý mikrosvět. Během pěti dnů a na tak malém prostoru jsme se někdy odhalili a ukázali nečekané emoce. Vnímal jsem mezi účastníky vzájemný respekt, souznění, ale někdy i zamračení se. Mám rád tyto psychologické situace, v mozaice souvislostí a vědomostí jsem se zájmem sledoval různé zajímavé minisituace a minipříběhy. Rád jsem se i stával  jejich nenápadným spoluúčastníkem.

 Já sám jsem ve vlaku postupně a nenápadně podlehl pocitu, že získání v konečném výsledku +2, je pro mé šachové bytí či nebytí tou nejzásadnější a nejprincipiálnější otázkou. Tomuto jsem podlehl a neúspěch mě zdeprimoval.

                V Praze jsem, ale z vlaku vystoupil, prošel jsem se vestibulem mezi neznámými lidmi, vyřídil jsem pár telefonátů a najednou mě jakési silové vlakové magnetické pole opustilo. Začal jsem si třeba říkat; „Cos to Vlastíku blbnul, proč jsi tak trápil pana Horáka, vždyť jestli máš bodů sedm nebo devět, vždyť je to úplně jedno.“

                Při cestě autem domů mi jeden z kamarádů položil otázku; „Vlastíku, jel by jsi znova?“ Nevím proč, ale v té vteřině se mi vyjevila vzpomínka na skvělou partu bláznů z nádherného Formanova filmu. Jen jsem se v duchu pousmál a nezaváhal ani vteřinu; „Jel bych a i třeba zítra – PROTOŽE TO BYLO PROSTĚ SENZA!!!

                Děkuji všem účastníkům šachového vlaku za pět krásných nezapomenutelných dnů.

 

                                                                                                                                                                            Vlastík

 

1.d4 Jf6 2.g3 c5 3.d5 d6 4.Sg2 g6 5.Jc3 Sg7 6.e4 0–0 7.Jge2 Jbd7 8.0–0 Vb8 9.a4 a6 10.a5 b5 11.axb6 Dxb6 12.Va2 Dc7 13.h3 Sb7 14.Sf4 Jb6 15.Ja4 Jfd7 16.Jxb6 Dxb6 17.Dd2 Vfe8 18.Vd1 Je5 19.Dc1 Sc8 20.Sh6 Sh8 21.f4 Podle velmistra Horta se jednalo v tuto chvíli spíše o neznatelněě lepší pozici pro černého. Mě zbývalo šest minut, panu Hortovi čtyři. Podlehl jsem v tuto chvíli mámení pseudoaktivity a zahrál 21…Jc4?? 22.b3 Ja5 23.De3 Zde zápis končí, ale velmistr Hort měěnásledněězjevněěpřehrál a já jsem raději vččas vzdal.. 1–0