Zase jsem na tři dny v Rabacu. Nikdy nepřestanu milovat pohled na ranním sluncem ozářenou, třpytivou a nekonečnou mořskou hladinu. Stále více žiji v pocitu, že moře je bytost a že ve chvílích našeho ranního, osamělého spojení si vzájemně předáváme svoji sílu a energii. My jen nevýznamnou, ale Moře nás čistí od všeho zlého a nabíjí nás silou pro Život [Šéf pláže]. Pro tento pobyt jsem si dal jen malý úkol a sice napsat nový blog o jedné z mnoha peripetií realizace Bowlingu Brno.
V roce 1983 jsem nastoupil v pozici něco mezi dělníkem a pomocníkem mistra do Dopravních staveb Olomouc na stavbu Tramvajové trati z centra Brna do sídliště Líšeň. Trať vedla z velké části v zeleni podél továrny Zetor, zařízení staveniště – stavební dvůr a buňky – jsme měli v areálu místních skomírajících Sběrných surovin. Ve volných chvílích se tam dělníci probírali nekonečnými haldami starých papírů, v obdobích dešťů a klidu buňky si potom potichu prohlíželi ukořistěné zahraniční časopisy a neúnavně hltali byť I jen náznaky nahých ženských těl. V té době jsem ještě nerozuměl výkresům a nechápal stavební souvislosti, v paměti mi ale zůstalo mnoho jiných zážitků. Snad tedy ještě jeden: V dlouhém hlubokém výkopu zmerčil stavbyvedoucí zajíce. Rozběhl se za ním a v místech, kde výkop končil kolmou stěnou ho ušlapal. Dělník jenž brutálnímu stavbyvedoucímu podlézal zajíce vykuchal a nachystal mu ho do igelitu domů pro manželku, na večeři. Avšak druhý dělník jenž stavbyvedoucího nesnášel se nenápadně zmínil, že zajíc měl podivně červené oči, že by mohl mít smrtelnou nemoc myxomatózu! Stavbyvedoucí to vydržel docela dlouho, ale zhruba za dvě hodiny rezignoval a jeho úlovek skončil v odpadcích…
O třicet pět let později….
Konfigurace výše zmíněného území se za ty roky diametrálně změnila. Vůbec by mě nenapadlo, když jsem poprvé navštívil pozemek uvažovaný pro Bowling Brno, že se nacházím tak blízko míst, kde jsem kdysi začínal. Opodál vedoucí tramvajová trať směrem k Líšni, mi ale jasně říkala, tady bys to přece měl znát. Ale k věci:
Jedním z prvních projekčních problémů bowlingového centra bylo odkanalizování pozemku. Nakonec byla zvolena varianta vybudování pěti set metrů dlouhého gravitačního kanálu vedoucího až do hlavní městské stoky probíhající hluboko v útrobách nedalekého Zetoru. 
Při jedné z dalších rekognostačních pochůzek nás zaujal nenápadný zašlý poklop ve vozovce vedoucí kolem pozemku směrem do Zetoru. Následně jsme objevili „papírově neexistující”, avšak ve výborném stavu se nacházející kanál, jakoby přesně kopírující návrh našeho projektanta. Bingo!! Napojíme se a úspora bude ve statisících. Prvotní euforii však rychle vystřídala legislativní deprese. Abych dostal „Stavební povolení” musím mimo jiné neoddiskutovatelně doložit místnímu stavebnímu úřadu souhlas majitele kanalizace s připojením naší přípojky. Majitel však není! Ke „krásnému kanálu“ tak ze sedmdesátých, osmdesátých let se nikdo nehlásí a ani nechce hlásit. Nikdo neví, ani pamětníci z brněnských kanalizací, kdo kanál postavil, kde se vzal, proč se realizoval. Většinou všichni nenápadně poukazují na Zetor, vždyť kanál se nachází na jeho původních megapozemcích, a v komunismu byl přeci Zetor státem sám o sobě, dělal si a stavěl co chtěl, co sám uznal za vhodné. Noví majitelé Zetoru ze Slovenska však vlastnictví odmítli, zdálo se, že z důvodů, aby neměli starosti. Co dál?! Do kanálu se napojit nesmím, nemám souhlas majitele. Vybourat ho taky nesmím, mohl bych porušit práva potenciálního, byť neznámého a možná ani neexistujícího majitele. Vybudovat nový vedle starého taky nesmím. Už by se nevešel do podloží vozovky a stejně by jeho realizaci logicky nikdo nepovolil – dva stejné kanály vedle sebe? Taky nesmysl. Nakonec existuje jediná varianta, zpožďující, ale časový harmonogram bowlingu minimálně o osm!!! měsíců. Město dá na půl roku na Úřední desku výzvu k přihlášení se majitele. Nikdo se nepřihlásí – město převede následně Kanál do svého majetku, následně ho předá k provozování Brněnským vodárnám a kanalizacím. Ty mi potom konečně dají kýžený souhlas. Avšak nakonec ani tato cesta nevychází. Město po prostudování podkladů říká: „Dle platných zákonů je legislativní řešení na straně Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových“. (ÚZSVM). ÚZSVM však následně sděluje, že dle nového Občanského zákoníku je problém na straně města. Že jim to dle „Občana“ nepřísluší.
Jsem v pasti, nemá to řešení. A kolem se kupí další a další věci k rozhodnutí. Při jízdě autem z posledního jednání o Kanálu mi vítr konejšivě chladil čelo a já neodvratně vnímal, že odvážný časový harmonogram Projektu je nenávratně v háji. A ani vlastně netuším jak pokračovat dál.
V náhlém pohnutí mysli jsem si za jízdy, přes informace zjistil telefonní číslo na ASU, mého souseda – mezi námi je jen ta silnice s Kanálem. Přes ústřednu jsem se překvapivě snadno spojil s panem ředitelem a s ním se ve vteřině domluvil na bleskové kávě a seznámení se. „Budeme přeci sousedé“ řekl do telefonu. Byl vysportovaný, akční a příjemný, problém s Kanálem ho zajímal a navíc byl v obraze. Firma ASA před lety koupila kdesi vpředu zmíněné Sběrné suroviny. S překvapením jsem si v tu chvíli uvědomil, že sedím přesně tam, kde jsem se kdysi před desítkami let pohyboval jako začínající stavební elév. Firma ASA koupila Sběrné suroviny i s jejich černou kanalizační přípojkou do inkriminovaného Kanálu. Také ředitelovi lidé tehdy sháněli majitele, ale nesehnali. Vlastně je to ani moc netížilo. V jejich případě totiž platil od pradávna existující kanalizační konsensus. I pan ředitel se domníval, že Kanál kdysi vybudoval Zetor. Ještě chvíli jsme si společensky povykládali a potom jsem, již definitivně se situací smířený, odejel i od něho. Připadal jsem si se svým problémem zoufale sám, už jsem neměl kam zajít, koho oslovit.
Večer zazvonil telefon a zcela nečekaně se ozval jaksi slavnostně znějící Ředitelův hlas. Celý PŘÍBĚH ho zaujal a nakonec se sám vydal do starého sklepa – posledního pozůstatku prapůvodních Sběrných surovin. Tam se probíral starými dokumenty a tiskovinami. Nakonec našel a následně mi hned poslal neuvěřitelný osamocený fragment projektové dokumentace z roku 1982.
Jím poslaný výkres jasně a neoddiskutovatelně říkal, že Kanál je součástí velkoryse naprojektované Tramvajové trati do sídliště Líšeň. Na stavebním výkrese byl uveden i investor – Město Brno. Majitelem kanálu je tedy Město Brno!! Věci dostaly rychlý spád a já jsem si během týdne mohl jít pro souhlas Města Brna s napojením přípojky do Kanálu, do Městské kanalizace 
.
Mimochodem na výkresu bylo i razítko zhotovitele jak projektu, tak vlastní stavby – Dopravních staveb Olomouc. A možná i ten výkop se zajícem mohl být tím zpropadeným Kanálem. Ve svém životě jsem pracoval na stavbách v celé republice i v zahraničí. Teď jako bych se velikou oklikou vrátil ke svým začátkům. Stavbou bowlingu Brno se pracovní kruh pomalu uzavírá…
Vlastík
P.S. Současné Dopravní stavby v posledním srpnovém týdnu ukončily v centru Brna rekonstrukci ulice Husovy. Možná Vás zaujme video ze slavnostního zahájení provozu.
