Pozdě, ale přece aneb Czech Open s měsíčním odstupem

 

Tento blog měl vzniknout už zhruba před měsícem, kdy jsem si napsal předběžné poznámky. K jeho zrodu tehdy ale nedošlo. Příčinou nebyla má lenost, ale spíše pocit, že celý text by byl nějak plytký. Nevím, zda jsem měl pravdu, nebo zda šlo pouze o projev špatné nálady; to musíte posoudit sami. Pokud si chcete přečíst stručný a úderný text, musíte si počkat na další příspěvky. Teď se mi ale zase chce o něčem psát, a proto jsem se ke svým poznámkám vrátil. Snad nepíši zbytečně.

Účast na pardubických turnajích v rapid šachu jsem slíbil pár měsíců před začátkem soutěže, ale nakonec jsem málem nehrál. Hlavního turnaje jsem se zúčastnit nechtěl kvůli určité nechuti hrát otevřené turnaje, kvůli případným zářijovým státnicím (které jsem nakonec složil už 2. července, ale v době rozhodování jsem ještě snad ani nevěděl, že předposlední letošní termín nebude v květnu) a kvůli plánované dovolené s rodiči v Jizerských horách.

Ve skutečnosti všechno dopadlo trochu jinak. Po návratu z řecké ligy jsem onemocněl, nejspíše to byl zánět dutin (krycím jménem sinusitida). Příčinu bych hledal v teplotním rozdílu mezi venkovní teplotou (okolo 35 stupňů) a teplotou v letadle (15 až 20 stupňů) při cestování z Řecka, ale nejsem lékař a faktorů určitě bylo více. Po několika dnech jsem navštívil svou lékařku a začal jsem brát antibiotika. Pardubické organizátory jsem znepokojoval psaním e-mailů zpochybňujících mou účast. (Připadalo mi přeci jen lepší znepokojovat organizátory a nakonec v případě uzdravení přijet – což se také stalo – než je nechat v klidu a v případě trvající nemoci den před soutěží oznámit, že hrát nebudu.) Nevím, nakolik pomohla antibiotika, ale během několika dní jsem se víceméně uzdravil a do Pardubic jsem odjel v celkem normálním stavu. Mezitím jsem ale stihl nakazit svou matku, takže plánovaný pobyt v Jizerských horách jsme museli odsunout na později a v době hlavního pardubického turnaje jsem byl doma.

Na cestu vlakem z Prahy do Pardubic jsem se oblékl poněkud nedbale – na sobě jsem měl asi 8 let staré tričko Czech Open a také jinak (například čtením učebnice) jsem připomínal spíše chudého studenta než špičkového šachistu. (Nesnažím se vypadat chudě, ale ani na sebe nechci upoutávat pozornost jakožto mistr republiky nebo x-tý hráč světového žebříčku. Na dotazy ohledně svých zájmů odpovídám pravdivě, ale jinak mi spíše vyhovuje, když o mně cizí lidé nevědí, že hraji šachy.) Když jsem při koupi jízdenky do Pardubic říkal, že nechci jet Pendolinem a paní za přepážkou odpověděla, že to je jasné, netušil jsem, zda nenaráží i na můj neupravený zevnějšek. Nastoupil jsem do vlaku a otevřel jsem si knížku. Celý vagón nebyl rozdělen do kupé, uspořádáním míst k sezení připomínal spíše autobus. Přesto jsem se po chvíli dal s paní, která seděla naproti mně, do řeči. Rozhovor byl pro mě zajímavý, protože mi zase připomněl, že jiní lidé mají problémy, které já nemám. (Platí to samozřejmě i naopak.) Ta paní pocházela tuším z Ostravy, pracovala v Praze jako pokladní v hyper- nebo supermarketu a vykládala, jak je v hlavním městě drahé bydlení a jak je obtížné v dnešní době něco ušetřit. Myslím, že měla pravdu. Byla sympatická, ostatně chudoba cti netratí. Ačkoliv nejsem příliš štědrý člověk, uvažoval jsem, zda jí při rozloučení nemám dát stokorunu, ale odradily mě od toho dvě myšlenky. Zaprvé proto, že jiní lidé by ty peníze potřebovali ještě více. Zadruhé proto, že ta paní se o období socialismu vyjadřovala na můj vkus až příliš pěkně. Nemám právo lidi soudit a přátelím se (nebo přinejmenším vycházím dobře) s mnoha lidmi, kteří měli k minulému režimu více či méně kladný vztah, ani nepopírám, že se leccos po roce 1989 také zhoršilo, ale když mi někdo řekne, že měl za socialismu plat 4 000 (nebo 4500) Kč a že mohl cestovat bez velkých problémů, a to občas i na Západ (snad jsem její slova pochopil správně a příliš je nezkreslil), tak mi v hlavě přeci jen zasvítí varovné světélko. Nic proti komunistům nemám, ale přeci jen mi bývají nějak sympatičtější lidé, kteří se za minulého režimu měli špatně a teď dobře, než ti, u kterých je tomu naopak. Ale je to jen můj názor (odpovídající jednomu hlasu ve volbách) a samozřejmě vždy záleží na konkrétních okolnostech, které jsou u každého člověka jiné.

Někteří lidé mě považují za dost uzavřeného člověka, ale výše uvedené řádky ukazují, že není tak snadné mě charakterizovat a že zařazení do škatulky bývá spojeno (nejen v mém případě) s určitým zkreslením. Dokonce i ve svém šachovém klubu (Mahrla Praha) mohu působit dojmem určitého elitáře, protože pokud mám tu možnost, po dohrání partie a její analýze se vydávám domů co nejdříve a vysedávání v restauraci považuji na přílišnou časovou investici. Na druhé straně v situacích, kdy není třeba investovat žádný čas, obvykle bývám celkem společenský a rád si s lidmi povídám. Pro kapitány mého družstva tak muselo být značným překvapením, že jsem se při extraligovém zápase v Pardubicích dal po partii při čekání na oběd do řeči se štamgasty, kteří mě viděli v televizi a chtěli se mě na něco zeptat. Potom mi dokonce proti mé vůli zaplatili jídlo (v ceně okolo 90 Kč), ale o to jsem ani nestál – připadá mi divné, že by mi měl někdo platit jídlo nebo mě sponzorovat, když se jako šachista uživím celkem slušně. Nechci žít z cizích darů, ale z vlastních výdělků. Zjevně se tu projevil vliv Všechnopárty – na tento pořad se mě lidé ptali v Pardubicích nejen v dubnu při extralize, ale ještě v červenci při turnaji. Vedle dokončení studia a probíhajícího turnaje to bylo asi mé nejčastější téma hovoru. Myslím si, že není má zásluha, že jsem právě ve Všechnopárty byl ve své životní formě, ale o tom napíši snad až někdy jindy. Pokud se mi bude chtít.

Vraťme se ale k turnajům. Zdá se mi, že do Pardubic téměř nikdo nejezdí jenom hrát šachy. Já tam celkem často chodím plavat na Sluneční pláž vedle Ideonu, rád se tam po delší době setkám se známými a popovídám si s nimi. Ale dění na šachovnici mi samozřejmě není lhostejné, alespoň pokud se jedná o „moji“ šachovnici. Na „místo činu“, tedy do ČEZ Arény, jsem přijel v pondělí v brzkém odpoledni, odjezd jsem naplánoval na čtvrteční večer nebo páteční ráno. Hlavní turnaj začínal až v pátek odpoledne, ale zůstávat v Pardubicích déle se mi nechtělo, přestože tam pobývám rád. Už v pondělí jsem uvažoval o tom, že bych se šel koupat, ale nechtěl jsem riskovat se zdravím, tak jsem raději odpoledne strávil na pokoji čtením. V úterý ráno jsem se vydal na stadion zahrát si turnaj ve Fischerových šachách. Tentokrát jsem ale nehrál příliš dobře. Ve druhém kole jsem prohrál v 18 tazích s Julií Kočetkovou, která hrála svůj první turnaj. Partii se mnou sehrála výborně, ale potom se jí už tolik nedařilo. Potom se mi podařilo vyhrát čtyři partie po sobě, takže jsem získal vyhlídky na (spíše nezasloužené) vítězství. K tomu bych musel bílými porazit Sergeje Movsesjana. Loni se mi to podařilo, letos pro změnu vyhrál partii i celý turnaj Sergej. Musím uznat, že naprosto zaslouženě. Stejně zaslouženě se stal přeborníkem ČR Martin Petr, který mimochodem také hrál v této disciplíně svou první soutěž. Fischerovy šachy prostě mají s těmi normálními velmi mnoho společného. Na mě zbylo čtvrté místo, které ale mělo i jednu výhodu – nemusel jsem domů vozit žádný další pohár. (Martin Petr cestoval domů ještě téhož večera na kole a pohár proto dočasně uschoval u Pavla Šimáčka.) Na vyhlášení pan Mazuch poděkoval Sergejovi a mně, že jsme dali k dispozici své jméno, což u mě vyvolalo otázku, zda to znamená, že teď někdo může používat mou identitu.

Ve Fischerových šachách se tentokrát naplno projevil Navarův zákon schválnosti: Pokud zapisujete partii, nebudete se na ni soustředit nebo budete hrát pomalu a vznikne něco, co byste raději v písemné podobě nikdy neviděli. Pokud partii nezapisujete, nedáte dohromady průběh nebo alespoň pořadí tahů či časové spotřeby. Zdálo se mi, že mám protipříklad. Ve Fischerových šachách jsem sehrál a zapsal velmi zajímavou partii. Už druhého dne se ale zákon schválnosti projevil i s dodatkem: „Pokud zapíšete zajímavou partii, stejně ztratíte partiář.“ K tomu není co dodat. Partii jsem zrekonstruoval, ale nejspíše trochu nepřesně a bez spotřeb času.

Abych nezapomněl… Během turnaje ve Fischerových šachách došlo kvůli poryvům větru k výpadku proudu a celý sál se ponořil do tmy (nebo spíše do šera, abych nepřeháněl). Přerušili jsme hru a začali jsme se mezi sebou bavit. Během těch deseti minut jsem si s ostatními povídal mimo jiné o španělské obraně (z hlediska Fischerových šachů se jedná o naprosto neškodný rozhovor) nebo o tom, že právě v budově spojené s energetickou firmou dojde k výpadku elektřiny. (Ve skutečnosti k němu došlo snad i jinde a tentokrát to bylo celkem pochopitelné – tuším, že venku byla bouře.) Ten postřeh mám od otce, já jsem k němu jen žertovně dodal, že bych to neměl říkat nahlas, nebo nebudu hrát příští rok na Kampě zápas.

Možná bych o tom neměl psát, ale v mnohých pardubických turnajích došlo k mírnému snížení cenového fondu. U turnaje v rapid šachu, hraného též jako otevřené mistrovství republiky, pak snížení bylo vyšší, protože Šachový svaz tentokrát kvůli nutným úsporám nemohl soutěž finančně podpořit. Takové šetření podporuji, ale je pravda, že rozdíl oproti minulým letům byl velký. Kdysi jsem si z turnaje v aktivním šachu odvezl za první místo 22 000 Kč (z toho 7 000 jako 1. cenu pro mistra ČR), tentokrát si vítěz odvezl jen 10 000 Kč. Ale všichni se musíme někdy uskrovnit – doufám, že i manažeři Sazky. Propozice jsem si přečetl pořádně a věděl jsem, do čeho jdu. Zároveň se ale nedivím mnoha známým, kteří tentokrát rapid šach z nejrůznějších důvodů nehráli a šetřili síly na hlavní turnaj.

Abych projevil alespoň trochu vděčnosti, nezbývá než poděkovat panu Chládkovi, který turnaj v rapid šachu v minulých letech sponzoroval. Myslím si, že je správné, že před nedávnem poukázal velký finanční obnos handicapovaným a ne špičkovým šachistům. I když mě v této souvislosti napadla poťouchlá myšlenka, že profesionální šachisté ty peníze potřebují více, protože handicapovaní sice mívají podstatně omezené možnosti pracovního uplatnění, ale přeci s určitým výběrem, zatímco profesionální šachista se v žádném jiném povolání uplatnit nemůže… Občas se trochu křečovitě snažím být vtipný, tak doufám, že jsem tím nikoho příliš neurazil.

Už nějak příliš dlouho píši o penězích, měl bych změnit téma. Ve středu jsem měl v podstatě volný den, hrát se začínalo až v 18 hodin. Uvažoval jsem, jak volný čas využiji. Jako obvykle jsem nevymyslel nic originálního – dopoledne jsem dvě hodiny plaval v bazénu, odpoledne jsem (už poněkolikáté) navštívil pardubický zámek a rozprávěl pro média se slečnou Levínskou, tiskovou mluvčí festivalu. Bylo horko slunečno, vnitřní bazén byl uzavřený a ve vnějším jsem se trochu spálil, ale přesto si myslím, že plavání bylo pro mě ze zdravotního hlediska méně škodlivé než případná účast v turnaji v superbleskovém šachu (3 minuty na partii), o které jsem také uvažoval. Rozhodl jsem se odreagovat se od neúspěchu ve Fischerových šachách jinak a šetřit síly na rapid turnaj. Před hrou jsem ještě rozebíral své fischerovské partie. Petr Pisk mě naštěstí při náhodném telefonátu (snad šlo o mou reakci na zmeškaný hovor) upozornil, že se nehraje až od půl sedmé, jak jsem si myslel. Sice bych stejně přišel okolo 18.05, ale i těch pět minut by mi mohlo chybět. Tím spíše, že se tentokrát hrálo jiným tempem. Místo třiceti minut jsme měli jen polovinu (důsledek ekonomické krize?!), ale zato s přídavkem deseti (pokud mě paměť neklame) sekund na tah. To považuji za rozumné řešení, bez přidávání času někdy závěr partie vypadá dost zvláštně. Divácky bývá atraktivní, hráčsky přinejmenším na jedné straně nikoliv.

Pardubický turnaj v rapid šachu je vzácně spravedlivý. První den se hraje teoreticky až do deseti hodin večer, druhý den už od devíti hodin ráno. Ať tedy chodíte spát a vstáváte pozdě či brzy, daný harmonogram Vám nebude vyhovovat! Tuto vzácnou spravedlnost překoná už jen jeden turnaj – bleskový maraton. Ale o tom nic osobního napsat nemohu, nikdy jsem ho nehrál. Tentokrát jsem večerní i dopolední směnu zvládl dobře, ale výsledek jsem si pokazil v té odpolední. O tom píši níže…

Pauzy mezi koly jsem trávil obvykle v rozhovorech se známými (i s neznámými). V Pardubicích samozřejmě potkávám dost přátel a přítelkyň, ale zase ne až tak mnoho. Občas se mi tam stává, že dlouho bloudím sálem, než narazím na povědomou tvář. Do určité míry to ale je způsobeno mou špatnou pamětí na obličeje a někdy také tím, že někdy nemám nasazené brýle.

Když měl Sergej Movsesjan hrát s IM Prokopčukem, tak jsem mu řekl, že jsem jeho soupeře zhruba před 13 lety v bleskovém turnaji porazil. Proti svému zvyku jsem ale poněkud netaktně zavtipkoval, že se od té doby možná zlepšil (je o 7 let starší než já). V osmém kole jsem ale s IM Prokopčukem hrál já. Partii jsem nezvládl a prohrál. Jestli soupeř hraje stále zhruba stejně dobře, znamená to, že hraji hůře než v roce 1997?

V pátém kole jsem měl bílé figury se Sergejem Movsesjanem a v šestém jsem dostal opět stejné barvy. Zeptal jsem se žertovně Sergeje, zda ví, že když člověk zaplatí autorům Swiss Manageru (to je prohram pro losování švýcarského systému) 10 eur za rok, bude častěji hrát bílými. Potom jsme se na dané téma chvíli vážně i nevážně bavili. Poznamenal jsem, že letos zatím mám oběma barvami zhruba stejnou bilanci (dvě prohry černými jsem měl teprve před sebou) a Sergej se mě vtipně zeptal, zda myslím v rámci své profesionální kariéry, tedy od dokončení studia. Narážka na můj předchozí status „poloprofesionála“ to byla vtipná a výstižná, šachům jsem se i při studiu věnoval dost. Ale to studium někdy opravdu bylo docela složité a také mě stálo dost úsilí.

Před sedmým kolem jsem dělil zhruba první až desáté místo. Po obědě mě čekala partie s IM Pridorožným (ELO asi 2550). Tu jsem sehrál opravdu špatně a zmiňuji ji jen proto, že soupeř ji vyhrál tak, že po posledním tahu měl na hodinách téměř stejně času jako na začátku! Sice s bonusy, ale ani tak to není zvykem.

K poslednímu kolu jsem nastupoval s pěti body z osmi partií a bez nadějí na finanční cenu. Vzpomněl jsem si na nechvalně známé případy odstoupení za chodu turnaje. Měl bych dodat, že Rauf Mamedov tentokrát poslední kolo za podobné situace sehrál. Asi mu někdo vysvětlil, že odstoupení z turnaje tady je vnímáno hůře než třeba v Americe. (Alespoň si to myslím, ve Spojených státech jsem nikdy nebyl.) Před závěrečným kolem jsem se bavil s panem Krouželem a panem Vokounem z pražské Pankráce. Pan Kroužel mi řekl, že pro ně je cílem uhrát alespoň 50 procent a že se k tomu cíli oba postupně blížili. Já jsem dodal, že se také blížím k padesáti procentům. Pan Kroužel opáčil, že já už jich ale dosáhnout nemohu. Odvětil jsem mu, že to je za dané turnajové situace má jediná útěcha. Poslední partii jsem vyhrál, dostal jsem dvě věcné ceny (jako třetí Čech a celkově dvacátý) a vydal jsem se na cestu domů. Cestovní a pobytové náklady pokrylo 625 Kč, které jsem vyhrál ve Fischerových šachách. (Ubytování po dobu turnaje jsem samozřejmě měl hrazené.) Závěrem děkuji panu Královi z šachového oddílu Praha Vršovice (přesný název neznám) a dobrému příteli pana Mahrly (přesné jméno je „Ing. Josef Mahrla“) za batoh. Nemohl se dívat na tašku, ve které jsem si nosil k šachovnici pití, partiáře a další věci, tak se rozhodl problém vyřešit dárkem. Snažil jsem se mu ho vrátit, ale nenechal si to rozmluvit. Ale teď už určitě nic nepotřebuji, takže mi prosím nic nedávejte, příště bych o tom nenapsal už ani řádek. A hlavně mi nedávejte mat – o tom psát opravdu nechci!