„Že mě ještě budíš, ty starý blázne. Proč mne nenecháš spát? Tak hezky se mi dřímalo“, spustila na mne, když jsem zazvonil u dveří.
„Takové uvítání jsem nečekal“, odtušil jsem rozpačitě.
„Nediv se, vždyť ke mně skoro nikdo nechodí. Zvykla jsem si na klid. Moje profese není v módě, lidé mě snad už nepotřebují. Jen mlč, tebe jsem tu také ještě neviděla“.
„Víš, to je tak. Mockrát jsem se k tobě chystal, několikrát jsem se i na cestu vydal, ale tvé obydlí jsem našel teprve dnes. A tak je to asi se všemi lidmi. Žádná směrovka sem nevede, na mapě tvé sídlo také není a možná proto většina lidí bloudí a nikdy tě nenajde. Anebo skončí u některé tvé sestry z jiného oboru. K nim to přece jen není tak daleko“.
„Snad máš pravdu, ale vždy to tak nebývalo. Dříve jsem patřila mezi nejvyhledávanější. Někdy tu bývalo celé procesí. A jaké jsem měla prominentní klienty. Tyhle dokumenty mi tu krásnou dobu připomínají“, ukázala kolem sebe. Všiml jsem si, že má v bytě nepořádek. Všude se povalovala psaníčka, fotografie, alba a různé deníky. Vzala do ruky nejbližší. „Podívej, ty krásné verše mi věnoval abbé Des Grieux. Takový hodný chlapec. Škoda, že se neoženil. A tenhle vznešený rukopis,“ ukázala na další list, „patří panu Cyrano de Bergerac. Moc jsem ho litovala, neměl to chudák v životě lehké. A co jsem se jen natrápila s mladým Wertherem“, pokračovala při pohledu na dopis, psaný švabachem, „kolik slz jsem prolila nad Petrem, co se dvořil slečně Lucii. Účet za kočár mi připomíná mladičkého šlechtice, který pro mne nechal poslat až z italské Verony.“ Na chvilku se odmlčela. „A tady jsou osudy těch, kteří měli víc štěstí“, potěžkala nevelkou hromádku spisů. „Třeba jistý Adam. Ne že by byl bez potíží, ale…“
„Už dost“, přerušil jsem ji. „Žiješ jen ve vzpomínkách a zahálíš. Říkáš, že dřív bylo všechno lepší a přitom se nepřizpůsobuješ nové době. Stárneš, začínáš pohodlnět, chybí ti pohyb a čerstvý vzduch. Měla by ses vzchopit, třeba se dá ještě něco změnit“.
„Souhlasím s tebou“, přiznala pokorně. „Sama jsem na to už myslela. S tebou to tedy ještě zkusím“. Otevřela bohatě zdobený blok. „Zapíšu si tě a po Vánocích pro tebe zkusím něco udělat“. Nahlásil jsem potřebné údaje a na její dotaz zašeptal jméno té pravé. „Proboha“, zděsila se, „manželky po čtyřiceti letech, to je má nejtěžší disciplína“.
Rozloučil jsem se. Při odchodu jsem si všimnul, že jmenovka na dveřích je celá zaprášená. „Takhle k ní opravdu sotva někdo trefí“, pomyslel jsem si a opatrně kapesníkem setřel vrstvu prachu. Na malém štítku bylo napsáno: LÁSKA.