Dvakrát třikrát do měsíce používám dobrodiní předpůlnočního metra. Intervaly jsou delší, takže čekám a přešlapuju a rozhlížím se po nástupišti. Téměř vždycky uzřím stejnou lyrickou scénu: dva milenci se choulí v objetí a velmi si dávají záležet na tom, aby překonali světový rekord v délce polibku. Dobře vědí, že konají svou exhibici před tuctem pozorovatelů; snad právě tato okolnost v nich jitří líbací ctižádost; snad naznačují cestujícím, že oni jsou hrdiny nástupiště.
Koukám kolem sebe, co na to ostatní, ale vidím, že každý se taktně snaží líbací filmový výjev nevidět. Ale prosím vás, co se děje, taky jsme přece před časem bývali mladší, že ano?
Nač to zatajovat? Mně se to příliš netento, nezamlouvá. Tady vzniká jakási móda, o niž není co stát. Polibek je zajisté krásná a cituplná záležitost, ale zdá se mi, že jí sluší soukromí. Nějaký ten tichý a stinný kout za rohem ulice. Ale proč je potřebí se s touto manifestací důvěrných citů produkovat na veřejnosti?
Ti dva mladí se tedy neostýchají, a tak já – ten poněkud postarší seladón – jsem se rozhodl se chovat stejně přiměřeně a zatvrzele. Vždy tedy přikročím tak na čtvrt metru od výbojné dvojice a zblízka zírám na rodící se světový rekord v líbací výdrži. Ti dva to záhy zpozorují, začínají se ošívat, polibková zarputilost jaksi ovadá, ale aby se neřeklo, s líbáním ještě dvě tři minuty nepřestanou. Možná doufají, že je tu poblíž nějaký ten redaktor Guinnessovy knihy pošetilostí.
Potom, když seznají, že ani já ve své čumilské dotěrnosti nemíním přestat, mrzutě přeruší svůj ústní kontakt a pohlédnou do mé prostomyslné tváře. A vždy se mě nevrle zeptají, pročpak že čumím. A já se zase těch milých mladých zeptám, pročpak že se neráčí uchylovat se svou náruživostí do blahodárného soukromí. I uslyším odpověď, že co je mi do toho. A tuhle mi ta sličná slečna tvrdě odvětila, že jsem maloměšťák a že mnou cloumá závist.
Nikoli, vážení polibkoví rekordmani, nic vám nezávidím, jen si přeju, abyste měli ohled k okolí. A pokud jde o vaši smělost a líbací talent, rád vám potvrdím, že svou věc perfektně ovládáte. Takže na shledanou příští týden v metru.
Ale už zítra na shledanou v tramvaji. Neboť také tam lze přečasto uzřít sugestivní polibkové hody. Mladý muž obsadí místo k sezení (většinou to, které je vyhrazeno kulhavým a neduživým) a na koleno mu přidřepne spanilé dívčí stvoření. Vždy znovu a s nadšením ten romantický výjev pozoruju. A vidím a registruju, že ti dva vášnivci si obvykle nemají co povídat, ale nějak jim záleží na tom, aby na sebe stáhli pozornost mručícího davu kolemstojících. I vyvolí si ono neodolatelné téma: což takhle dát si (nikoli špenát, nýbrž) hubičku? Ať lidé zírají, ať žasnou, ať nám to třeba i závidí; my jsme si zaplatili lístek do městské hromadné dopravy a máme snad tudíž svá cestovatelská práva.
Ale samozřejmě rád připodotýkám, že to nejsou jevy všeobecné, nýbrž drobné výstřelky, které se však většině tramvajových pasažérů nezamlouvají. Bohužel a bohudík.
Asi je třeba sjednat dohodu a smír. Vždyť přece nejde o nedůtklivý spor mezi zářivým mládím a vetchým stářím, nýbrž mnohem spíš o spor mezi vkusem a nevkusem. A v něm zajisté nerozhoduje datum narození, nýbrž něco zcela jiného.
A něco docela jiného sem asi napíšu příště. Třeba zase o šachu. Co říkáte?
