Pokus o nadčasovou (nadšachovou?!) úvahu…

Jak se zdá (alespoň všechny indície tomu nasvědčují), stal jsem se úspěšným blogerem Pražské šachové společnosti. Moje články čtou tisíce lidí, jsou široce diskutovány a navíc (a toho si cením nejvíc) dokonce množství pochybných anonymních existencí neváhá usednout k počítači a napsat mi, že jsem vůl a kretén. Podobná označení ze strany těchto křiklounů samozřejmě považuji za velkou pochvalu a jsou pro mne bezpečným indikátorem toho, že zřejmě nepíšu špatně…

Ale opravdu nemám v úmyslu se nějak vychloubat, ba co víc, jsem ochoten připustit, že jsem skutečně vůl. A tou největší volovinou, co jsem v poslední době spáchal, byla určitě ona mediálně tolik přetřásaná prosba o finanční pomoc pro synovu účast na ME. Zapomenout na to, že primárními vlastnostmi malých českých lidí jsou závist a škodolibost, že úspěch se u nás neodpouští a že schopnost vypracovat se na vrchol bez pomoci tzv. „šachových odborníků“ a „trenérů“ je takřka zločin – tedy zapomenout na toto všechno může opravdu jen vůl. No – a já na to zapomněl…

Přitom je pozoruhodné, že jsem nabídek na finanční pomoc měl nemalé množství. Ovšem – a to je pro dnešní dobu „tržního hospodářství“ signifikantní – vždycky to bylo podmíněno určitou protislužbou. Samozřejmě takovou, která byla pro mne z principiálních důvodů neakceptovatelná. Tak např. jakási organizace gayů mně chtěla dát určitou finanční částku za to, že se distancuji od svého názoru, který jsem někde napsal – byl to navíc citát jednoho holandského odborníka -, že totiž podle většiny psychiatrů je homosexualita duševní nemoc, resp. neurotická porucha osobnosti. Jiný spolek (jeho přesný název si nepamatuji, ale bylo to něco jako „Práva otců na výchovu dětí“) po mně za finanční úplatu žádal, abych nepsal články proti tzv. „střídavé péči“ o děti po rozvodu rodičů. Protože tzv. „střídavku“ považuji za sociologický nesmysl, který bere dětem stabilní domov a dělá z nich kočovníky a navíc vyslovil názor, že děti by měly být svěřovány výlučně matkám, nabídku jsem odmítl. A vůbec jsem se setkával s reakcemi, jejichž leitmotivem byla neustále se opakující mantra „Vašemu synovi bychom přispěli, ale kvůli Vašim názorům to neuděláme“. Je to zvláštní, ale zdá se, že se dějiny opakují – stejně jako před r. 1989 jsou děti trestány za „hříchy“ rodičů. Zažil jsem to taky – „Ano, Váš syn by se dostal na školu, ale to byste se nejdříve museli vypořádat s náboženskou otázkou“ – tak nějak to soudruzi říkali mým rodičům. Ale to jsem zase poněkud odbočil…

Jsou mně vytýkány nejrůznější věci, např. to, že mám vyhraněné názory. Vůbec nechápu, proč by to mělo být něčím negativním či dokonce špatným – já si naopak myslím, že každý člověk by měl mít vyhraněné názory, jinak je pouhým blbcem ve stádu amorfních plazmat, jejichž názory se vyhraňují (tedy „jsou vyhraňovány“) sdělovacími prostředky. To jsou ty milióny našich milých spoluobčanů, jejichž duchovní obzor končí u Novy, fotbalu a piva. A taky prý píšu konfrontačním stylem. Opět – proč je slovo konfrontace používáno v pejorativním smyslu? Každý by přece měl (a hlavně měl mít možnost) své názory, o nichž je přesvědčen, „konfrontovat“ s jinými – bohužel, takovéto smysluplné konfrontace nejsou mnozí schopni a právě z nich se rekrutují nejrůznější kreatury, neštítící se volat po cenzuře a zrušení mého blogu. Ale to jsem zase poněkud odbočil…

Chci především říci, že po zhruba tříletých zkušenostech s tím, jak to v českém šachu chodí, jsem přišel k následujícím poznatkům: Existují jakési tři formálně sice neexistující, reálně však zcela evidentní skupiny „řádně organizovaných“ šachistů. Tu první tvoří děti a jejich rodiče, snažící se podporovat u svých potomků lásku ke královské hře a zdravou ctižádost něčeho v ní dosáhnout. Druhou skupinou jsou různí nižší funkcionáři, svého druhu nadšenci, kterým jde o udržení a případný rozvoj slavných tradic českého šachu a jsou ochotni i schopni v tomto směru obětovat svůj volný čas, předávat své zkušenosti, zkrátka vykonávat takovou tu – eufemisticky řečeno – černou práci. Na vrcholu této pomyslné pyramidy pak trůní šachová „elita“, tj. úzká skupina „vyvolených“, kteří žárlivě střeží své výsady a pokud někoho mezi sebe pustí, tak vždy až po pečlivé prověrce poslušnosti a loajálnosti dotyčného. To je příčinou toho, že se v našem šachu nic nemění, i když se občas obmění „vrcholní“ funkcionáři, vždy slibující, že od teď už to bude jiné, že se zlepší komunikace, bude se podporovat mládež… zkrátka takové ty předvolební „gulášové“ řeči. „Obecný lid šachový“ je těmito „stranickými kádry“ chápán jako obtížný hmyz, kterému je ale nutno mazat med kolem pusy, protože platí členské příspěvky, bez nichž by se celá stavba důmyslně uspořádaných koryt zřítila.

V této souvislosti mne napadá, zda vůbec má Šachový svaz České republiky nějaké opodstatnění, tj. zda ho „normální“ šachisté vůbec potřebují a zda by nebylo lépe, kdyby neexistoval. Když nebyla FIDE, ničemu a nikomu to nevadilo. Šachy se hrávaly stejně, pořádaly se turnaje i zápasy o mistra světa. A věřím, že i bez ŠSČR bychom se klidně obešli. Šachy by se hrály dál a věřím, že by se – možná že ne v takovém množství, ale přece – konaly i nejrůznější turnaje a jistě i přebory republiky. Nic by se vlastně nezměnilo, resp. změnilo k lepšímu – ti „vyvolení“ a „nenahraditelní“ by odešli od koryt, odstranil by se protekcionismus a nejrůznější výsady pro určité „vybrané skupiny“ hráčů a hráček, prostě – pročistil by se vzduch a bylo by možno začít znovu s čistým stolem. Mám ale obavu, že kapři si rybník nevypustí a že tedy „šachová revoluce“ musí vzejít zdola. Ale to jsem zase poněkud odbočil…