Pro Martu, Laďu, pana Páska a ostatní kamarády. Poslední blog
V říjnu 1989 mě na vlečce elektrárny Hodonín srazila drezína.
V dešti jsem tam zaměřoval geometrickou polohu stávajícího kolejiště. Soustředěn, jen na svoji práci, jsem nezareagoval, že, přes osazené zákazy vjezdu, se k mým nekrytým zádům nezadržitelně řítí osudová souprava vozidel. Náraz byl strašlivý. (Až později jsem se dozvěděl, že strojvedoucí byl v té chvíli opilý. Nikdy jsem se s ním už nesetkal, jen jednou, po pár měsících, jsem v neutěšené zaplivané hospodě na Starém Brně v lehkém alkoholovém oparu a nedobrém psychickém stavu zaregistroval, že se ke mně blíží jakýsi chlap, přistoupil, přisunul ke mně tácek se třemi velkými rumy a se slovy „ seš tvrdej chlap“ již doufám navždy zmizel z mého života).
Ve chvíli, kdy mé bezvládné a bezvědomé pozemské tělo leželo v blátě na kolejích, moje duše zpoza stoletých stromů pozorovala nádherné venkovské sídlo – možná spíše palác, nacházející se na rozlehlé zelené louce přede mnou. Velkolepou bílou stavbu lemovaly žlutavé plameny, nebo spíše ozdobné girlandy? Nevím. Spokojeně jsem postával a odpočíval ve stínu stromů, v očekávání věcí příštích. Jediná lehce znepokojivá myšlenka, jež mě okrajově napadala, byla – zda ta krása přede mnou nemůže být, na místo nebe, peklo. Ale bylo mi příjemně, nechtěl jsem aby to mizelo…
Naprosto nečekaně a nepříjemně mě probudil pocit vlezlé zimy, vlhka a bolesti.
V nemocnici v Hodoníně jsem po několika hodinách podepsal revers, Hanička mě naložila do staré oprýskané stopětky a převezla do Brna. Každý kamínek jsem cítil až do morku kostí, v očích se mi mísily slzy bolesti a beznaděje.
Z pobytu v úrazové nemocnici v Brně si po operaci pamatuji jen to, jak jsem si neustále na sestřičkách vyprošoval silný lék proti bolesti, tuším se jmenoval dolsin. Za dlouhých nocí jsem jej polykal a unikal do fantasmagorických snů daleko od bolesti a reality. Když jsem se probudil, vzal jsem si další, závislost vznikala nekontrolovaně rychle.
Z jednoho takového snu jsem se probudil a zubožený bdící spolunocležník mi tichým hlasem říká „ty musíš být hodně pobožný, celou noc jsi volal Ježíše Krista“. To mě překvapilo. Postěžoval jsem si mu, že jsem celou noc plaval přes širokou řeku v níž, místo vody, byly jen krvavé kusy masa. Jeho reakce mě totálně překvapila. „Jaké bylo to maso? Vepřové nebo hovězí?“ Chvíli jsem přemýšlel a naprosto vážně podle pravdy odpověděl „spíše vepřové“. „Tak to je dobré, hovězí by bylo mnohem horší“ odpověděl a usnul. Ta nesmyslná odpověď mě nepochopitelně zmobilizovala. Začal jsem omezovat léky, teď již spíše drogy a asi za deset dní jsem byl propuštěn domů.
Po půl roce jsme v Krasové koupili chalupu a začali ji, ale těžkopádně, rekonstruovat. Moje levá ruka byla stále ještě zdevastovaná, zeslabená, několik prstu nepohyblivých, přesto jsem neztrácel víru v rehabilitaci a i v rámci ní jsem se snažil podílet na pracech na chalupě. Jednoho slunečného dopoledne jsem vezl stavební kolečka plná sutě. Najednou jsem rukojetě pustil, napřímil se a jako zářivý blesk mnou projelo vědomí, že ruka nebolí, že ji mohu zvednout až nad hlavu. V následné vteřině mnou projel ještě zářivější druhý blesk a mně se vybavil osudový živý sen té uplynulé noci. Dodnes si ho naprosto přesně pamatuji.
Do místnosti kde jsme spali vešla postarší žena celá v bílém. „Kdo jste?“ zeptal jsem se jí. „Jsem paní Marie“ odpověděla. „A co mi chcete?“. „Pomůžu ti“ a odešla.
Věci pak vzaly rychlý spád a do měsíce jsem ukončil rehabilitace. Moje levá ruka byla v úplném pořádku. Někdy s její pomocí zbavuji kamarády bolestí.
Paní Marii jsem od té doby vnímal vedle sebe, alespoň jsem měl ten pocit, ještě několikrát. Když se v náznacích usmívala, věděl jsem, že má ze mě radost. Tehdy mi ještě ale všechny souvislosti nedocházely, a ani jsem tomu všemu úplně na sto procent nevěřil.
V roce 1992 se privatizovaly Dopravní stavby Brno státní podnik. Dostal jsem skvělou finanční nabídku, jestliže u firmy zůstanu. Pragmaticky jsem cítil, že ji musím přijmout. Jednu slunečnou podzimní sobotu, v době rozhodování, jsem kopal na chalupě přípojku a přemýšlel o budoucnosti. Najednou jakoby nějakým impulsem se ve mně všechno zlomilo. Převlékl jsem se a ihned, přestože byla sobota, jsem si domluvil okamžitou schůzku s novými majiteli Dopravních staveb a oznámil jim, že od firmy odcházím. Následně jsme s několika kolegy založili Dopravní stavby Praha a začali od píky. (I dvacetiletá historie Dopravních staveb by byla strhujícím příběhem, výpovědí o neustálém životě na ostří nože).
Časem jsem o paní Marii a souvislostech začal přemýšlet více a jednou nad ránem jsem celou historii řekl karbaníkům v hospodě v Krasové. Opodál seděl a naslouchal o mnoho let starší kamarád, místní kronikář. Tohoto muže potkal děsivý osud, ale on ho zvládnul a stal se oporou své těžce zkoušené rodiny. Velmi si ho vážím. Za několik dnů, bylo to někdy v roce 2005 přišel za mnou domů a řekl mi asi toto: „Vlastíku v chalupě, kterou jsi tady u nás koupil kdysi bydlel starosta a celá ta chalupa má zvláštní osud. V devatenáctém století v ní bydlela na tu dobu pokroková vzdělaná žena. Dělala mistrovou v textilní továrně v Boskovicích, říkalo se jí mistrovka. Krásně se oblékala, měla ve velké oblibě bílé šaty. Mladí ji milovali, byla to výrazná zdejší osobnost, mající podnikavého ducha. Potkal ji ale špatný osud, měla dvě vnoučata, pro která dýchala. Ta vnoučata tragicky zahynula a ona následně dobrovolně taky. Včera jsem se byl podívat na její hrob v Jedovnicích, chtěl jsem, než ti tohle všechno řeknu, o tom popřemýšlet. Ta žena se jmenovala MARIE.“
Od toho dne věřím tomu, že všechno je trošku jinak než jak jsem byl vychováván, než jak nás učili ve škole. Ve svých mezních stavech jsem věděl, že paní Marie je nablízku a pokud ji nezklamu, tak ona mě v mých těžkých chvílích pomůže a neopustí.Letos na jaře, v roce 2010, jsem měl silnou angínu, ležel jsem v posteli v jakémsi podivném polospánku, který mám rád. Říkám mu sám pro sebe stav gama a přináší mi nejvíce sil. Zdají se mi sny, sním si, ale vnímám realitu okolo sebe v místnosti. V tomto polospánku jsme vnímal, že paní Marie je v místnosti se mnou a ten pocit mě uklidňoval. Najednou se ale zvedla, šla do zadní části chalupy a začala stoupat po schodech do podkroví. Byl jsem klidný, ale pak najednou jsem si ve veliké hrůze uvědomil, že ona stoupá dál a dál. Schody jako zlatavé nekončící čárečky mizely ve výši a Marie se mi začala ztrácet na cestě k oblakům. Chtělo se mi volat „prosím neodcházej“ ale moje rty nevydaly ani hlásku. Ona se ale přesto otočila, přiložila prst ke rtům a podívala se na mě krásným dlouhým pohledem. Ve vteřině jsem všechno pochopil, přišel její čas a ona, už od všeho pozemského vysvobozená, může jít DÁL.
Dlouho mi bylo smutno, chyběla mi.
Za parného léta jsem sám samotinký uháněl na kole krajinou Moravského krasu, byl jsem sám se sebou, bylo mi hezky. Vzpomněl jsem si i na paní Marii, ne se smutkem, ale už s radostí. Najednou mě prostoupil pocit bezdůvodného nezměřitelného štěstí. Cítil jsem se už na dosah, už jen kousíček od jednoduchého poznání tajemství našeho života.V té třešňové aleji za lipoveckým kostelem, jakoby zmizely vertikální kilometry, zdálo se mi, že stačí zvednou ruku a dotknu se nádherné brány nebes. Pochopil jsem, že Marie mě vidí, má ze mě radost, a jestliže to nepokazím, tak se jednou doopravdy potkáme, že ona na to trpělivě čeká. Najednou jsem věděl, že udělám cokoliv, aby v okamžiku kdy se naše pohledy tam nahoře konečně střetnou, aby na jejích rtech a tváři byl spokojený úsměv.
Že i kdyby jen pro ten její úsměv, tak i jen pro něj, pro úsměvy andělů našich, stojí za to ŽÍT.
Hezké Vánoce přátelé a kamarádi Vlastík
