Hraju šachy s pětiletým synem. Přemýšlí, posouvá figury, mačká hodiny. Občas si splete, jak správně táhne jezdec. A pak s plnou šachovnicí figur, náhle a nečekaně, se objevuje čtyřtažka. Prvním tahem je třeba svázat jezdce se soupeřovým králem a potom dva šachy věží a mat pěšcem.
„Same, najdi nejlepší tah za černého.“
„A ještě jeden…“
Samuel nepřemýšlí a instinktivně sází jeden správný tah za druhým až do matu.
Nevěřím, že viděl, že přijde čtvrtým tahem mat. Prostě jen cítil, co je správný tah.
Způsob přemýšlení malých dětí je často nečekaně hluboký. Nedávno Sam přinesl ze školky obrázek vesmíru, který namaloval. Popisuje: „Tady je Země, tohle je Sluníčko, tohle Měsíc, tady jsou planety, tady to hvězdy…“
„Same, co je tady to?“ ukazuju na S s tečkou, respektive na obrácený otazník, jak se rychle vyjasní.
„Táto, to je přece otázka. Otázka, proč to tak všechno je.“
* * *
Tento víkend jsme byli všichni společně v jízdárně Pražského Hradu na výstavě Karla Malicha. Mimochodem nádherně instalovaná (autorem instalace je Federico Díaz, Malichův žák) zajímavá výstava. „Malichova tvorba je plná světla, pozitivní energie a objevování. V českém umění se jedná o objevitele srovnatelného snad jenom s Františkem Kupkou,“ napsal o umělci Petr Volf. Malichovi je 88 let a stále tvoří, stále pracuje.
Jeho drátěné plastiky mi až na tři výjimky nic neříkaly, jeho z plastu rozlomené kvádry už vůbec ne. Ale jeho obrazy jsou fascinující, nádherně barevné. Většinou pastely, někdy kombinované s temperovými barvami.
„Tati, tady ty obrazy bych uměl nakreslit taky. To je jen kruh a čára,“ Samuel ukazuje na dva obrazy.
Půjdete-li si výstavu prohlédnout, tak určitě nemiňte zastrčenou chodbu, s krásným a milým filmovým dokumentem o Karlu Malichovi.
Karel Malich – Za stolem (1983)
* * *
Třetí a poslední poznámka ke vnímání světa pětiletým klukem je z kina. Předminulý víkend dostali Samovi starší bráchové za vysvědčení návštěvu kina a cukrárny. Šli jsme všichni společně. Kluci si vybrali Legendární partu. Jenže když jsme přijeli do Multiplexu Nový Smíchov, na Legendární partu bylo vyprodáno. Protože se snadno nevzdáváme a do kina jsme chtěli, koupili jsme lístky na Pí a jeho život.
Ten film mi při Sněženkách a Machrech doporučovala indická velmistryně Tania Sachdev. Je o indickém klukovi, tak jsem jí věřil. Dvanáctiletý Pí je většinu filmu na malé loďce na širém moři s velkým tygrem. Soužití to není snadné. Vizuálně je film idylický, ale je vážný. Asi i proto vhodný pro děti až od dvanácti let.
Pětiletý Samuel odsledoval celý film velmi pozorně. Ani jednou neřekl, „a kdy už to bude končit“, jako se ptal, když jsme byli na Hobitovi.
„Co se ti na filmu líbilo nejvíc, Same?“
„Tygr“
Mně taky.
