Dá se cestovat s malými dětmi po chudých zemích jihovýchodní Asie? Před čtyřmi roky by mě to ani nenapadlo, před třemi roky mě přesvědčil kamarád, ať za ním přijedeme do Thajska. „Přijeďte aspoň na měsíc, je tam krásně. Můžete bydlet v našem domě, děti si aspoň budou mít s kým hrát.“ On měl tehdy dvě děti, my jsme měli tři – nejmladšímu byl rok, nejstaršímu šest.
Rok poté jsme jeli společně na Filipíny a skoro čtyři týdny cestovali po ostrovech Bohol, Cebu, Siquijor a Negros. Loni to nevyšlo, letos padla volba na Srí Lanku, tropický ostrov pod Indií, obmývaný horkým Indickým oceánem a Hanzelkou a Zikmundem nazývaný Ráj bez andělů.
Dva starší synové už chodí do školy, takže místo na měsíc jsme vyrazili jen na patnáct dnů, ale i tak to stálo za to. Krásné pláže s jemným zlatým písmem a palmami, národní parky plné slonů, levhartů, bůvolů, krokodýlů…, budhistické a hinduistické chrámy a stánky, čajovníkové plantáže v horách, přetrvávající duch britské kolonie, památky a ruiny starověkých měst, kde kdysi vládli králové Srí Lanky…
Postupně jsme spali na sedmi místech, někde jen noc, jinde tři, jak se nám chtělo a líbilo. Poslouchejte, jak krásně zní ta jména: Unavatuna, Goyambokka, Embilipitia, Ella, Polonnaruwa, Sigiriya a Negombo.
Kromě pálivých srílanských jídel snášely děti všechno lépe než si umíte představit. Jejich stereotypy ještě nejsou tak pevně zaryté jako stereotypy dospělých, ještě nevědí, čeho všeho by se mohly nebo měly bát. Poznají jinou kulturu, jinou přírodu, jiné klima, jiný jazyk, jiné písmo. A i v tropech najdou šachy (viz fotografie), jejichž jazyk je všude na světě stejný.
