Je to docela nedávno. Vlastně jenom tak asi 50 let, co vyšla kniha s laškovným názvem Šachy s úsměvem. Dva autoři: jeden velmi známý, druhý velmi neznámý. Nějaký školní kroužek šachových nadšenců projevil tak mohutné nadšení, že umluvil mistra Opočenského, aby k nim promluvil o šachových úsměvech. Poroučí mi Opo: „Ale musíte tam jít, Houško, se mnou. Já budu třeba knihu podepisovat a něco dítkům vyprávět, ale vy mi musíte píchnout, kdybych si náhodou nevěděl rady.“
Věhlasný mistr šachových žertíků byl ve formě a rozprávěl ve stylu Menšíka Velikého, ale když k němu přišli okouzlení dorostenci i zástupce učitelského sboru se žádostí, aby jim do třídní kroniky napsal pár slov na téma Mládež a šachy, kývl na mne: „Tak tohle je zase váš kšeft, Houško. Já si nechal brejle doma.“
„Dobře, mistře, já mám brejle na nose, ale nevím, co bych měl jako napsat. Tak mi to radši nadiktujte.“
„Žádné řeči ,“ předstírá mistr pohoršení, „však vy si poradíte.“
A opravdu, psal jsem docela svižně, jako bych blicku hrál: „Milí študáci a kantoři. Jenom ten to dobře pinká, kdo to pinká od malinka. Kterážto průpovídka platí nejen ve stolním tenise, ale i ve sportech ostatních a určitě taky v šachu. I myslím si tedy, že máte vynikají šanci. Neboť začínat je samo o sobě krásné, dobrodružné i nesnadné. Chce to vlastně jenom maličkost: vědět a znát. A když víš, pak i máš. Hodnotu a hodnoty i sílu vydržet. A umět vydržet, toť celé umění šachu.“ (To velemoudré ponaučení jsem ovšem dávno zapomněl, ale stalo se, že mi je onehdy jeden z tehdejších účastníků poslal e-mailem, aby mě potěšil. Díky za vzpomínku, Břéťo Janíku.)
Kaválek začal hrát šachy v jedenácti letech a ještě dnes s povzdechnutím podotýká, že to bylo už trochu pozdě. Protože mistři pěvci černobílé šachovnice, například Capablanca, Reshevsky, Bobby Fischer, začínali – podobně jako velmistr bíločerných klavírních klapek Amadeus – už v předškolním věku.
Vraťme se opět do hlubin minulého století. Je podzim 1955. Jsem hostem (ne ovšem jako šachista, ale jako reportér) sedmadvacetiletého čerstvého velmistra Miroslava Filipa, který se právě vrátil z Göteborgu, kde se jako první Čech probojoval do nejvyšší světové soutěže – do turnaje kandidátů mistrovství světa. A ptám se – jak originální! – kdy Filip propadl kouzlu královské hry.
„Tak to bylo v roce 1944,“ vzpomíná dlouhý a bystrozraký velmistr, „kdy mi bylo 16 let a kdy jsem se naučil tahat figurkami. Několik týdnů nato jsem se už rozjel do Chocně na přebory mládeže a skončil jsem podle očekávání v poslední skupině na posledním místě.“
Známe už zázračnou moc a přitažlivost šachu, a tak se nepodivujeme houževnaté vytrvalosti, která vedla mladého Filipa do Chocně po druhé, po třetí, po čtvrté – zkrátka tak dlouho, dokud nezvítězil. A to se stalo v roce 1947.
Mezi mnou a dr.Filipem leží malá šachovnice a obratný prstoklad mého společníka předvádí právě vítěznou partii s Unzickerem z Göteborgu. Posedá mě neslýchaná touha: zahrát si s velmistrem. A jako by se nechumelilo, vyzývám účastníka turnaje kandidátů, který se v březnu 1956 střetne s devíti šachovými virtuosy (Smyslov, Petrosjan, Keres, Bronštejn, Geller, Spasskij, Szabó, Panno, Pilnik), aby si se mnou, hráčem druhé šachové třídy, střihl jednu přátelskou partičku.
S Opočenským jsem se vídával po mnohá léta skoro ob den, ale kdykoli jsem ho vyzval k podobnému šachovému klání, vždy mě odmrštil se slovy: „Jděte vyzvat mistra Firkušného, aby vám jen tak, pro váš plezír, zahrál nějakou klavírní sonátu. Řekl bych, že vám nevyhoví.“
Ani Miroslav Filip nebyl mým vyzváním k šachovému tanci zrovna nadšen, ale vzal do obou pěstí nějaké figurky a řekl, abych si tedy zvolil barvu. Vytáhl jsem si černé. Hrajeme. A poslyšte, docela mi to jde. Co chvíli čekám nějaký drtivý protivníkův úder, ale ono nic. Po prvních deseti tazích s uspokojením zjišťuju, že tu španělskou hru ovládám víc než dobře. Dalších pár posunů figurek. Teď už nemůže být mýlky: stojím si znamenitě. Dr. Filip patrně nic nepozoruje a činí, jak se zdá, obyčejné a nevýrazné tahy. Že bych mu nabídl remízu? Proč ne: i půlka bodu dobrá. Ale vítězství nad velmistrem, to bude zajisté úspěch v měřítku mezinárodním. Kdepak, remízu nepřijmu! Jenže co dál? Co táhnout?
Omlouvám se, ale celou partii jsem si bohužel nezapsal. Jen jsem si pak doma do svého šachového zápisníku zanesl nejzávažnější údaje: Hráno 19. 9. 1955. Bílý: vm. dr. Filip, černý: Houška. Postavení po ?? tahu. Bílý: Kg1, Dd1, Vf1, Sb1, Sd4, Jf4, pěšci a2, b2, f2, f5, g4, h3. – Černý: Kg8, Dd8, Ve8, Jf6, Je5, Sd6, pěšci a6, b5, d5, f7, g7, h6. Na tahu je černý. Když si dnes po 54 letech rozestavuju dřevěné loutky tehdejšího dramatu, zdá se mi, že pozice černého není snad tak úplně černá, to nechť posoudí povolanější jurymani. Dokonce si myslím (já amatér z Neumětel poblíž města Hostomice pod Brdy), že jsem mohl zahrát Je5 x g4. A že bych ještě žil a neživořil. Co tomu říkáte, moji milí čtenáři?
Jenže já to zvrtačil přímo ukázkově. Zahrál jsem jako černý úplně pitomé Jc6. Načež mě velmistr velmistrovsky ztrestal: S x f6 D x f6; J x d5 Dd8; f6! g x f6?? A poslední rána na solar plexus: Dc2! a šlus a konec iluzí.
Takto nazvala filmová herečka Adina Mandlová knihu svých vzpomínek: Dneska už se tomu směju.
