Kousek z pardubického šachového koláče ochutnal snad už každý. I já jsem letos toužila ukrojit si kousek z tohoto „Megakoláče“, nicméně pán Bůh si to asi nepřál (povinnosti v Praze mě nepustily za šachovnici). Je mi tak souzena role diváka, i když někteří hráči by si ji rádi se mnou vyměnili. Vlastně se mi zdá, že postupem času přibývá diváků a ubývá hráčů. A nezdá se to asi jenom mně 🙂 Každodenním rituálem je po partiová modlitba ve známé svatyni – áčku.
Páteční příjezd na 1.kolo hlavních turnajů je doprovázen jak jinak, než šachovým entuziasmem. Cestou do hracího sálu slyším spoustu cizích, mnohdy až nesrozumitelných řečí (člověk se hned cítí jako v nějaké světové metropoli) a pak dostanu ránu jako z děla – nový obchoďák se tyčí přímo před hotelem Labe. „Rychlí hoši.“ povídám. Loni snad měli teprve základy.
V sále o poznání lepší vzduch než v minulých letech, co se to stalo? Po dlouhé době vídám známé tváře – někteří jsou vysmátí, jiní zamračení, nervózní (třepání nohou se snad stalo hitem), nespokojeně kroutí hlavou, pohrávají si s figurkami či žužlají tričko. Ano, jsou to mí kamarádi, aneb šachisti 🙂
V 1.kole samé překvapivé výsledky – Evička The Wall uremizovává Viktora, ale i ostatní holky nejen z Česka vyválčily spoustu cenných bodíků. Že by první známky revoluce?
Někteří hned po partii směřují se pomodlit, mě však schvátil hlad. Když jsem však na vlastní oči viděla, jak Číňané vaří, přešla mě chuť (třeba i sůl nabírali meganaběračkou a ty slizké hmoty – no, příště se kouknu raději na nějaký krvák).
I já tedy mířím do svatyně, avšak je zamčeno (člověk je taky občas dezinformovaný).
Píšu kamarádům, kteří jsou stálými hosty, nikdo se však neozývá. Jde na mě spaní, hned první sen však naruší zpráva. Absurdita nezná mezí – mezi prvními vidím všechny, kterým jsem zbloudile napsala 🙂 V ospalé náladě mi však stačí jedna Pina Colada k ukolíbání.
V sobotu se rapidně ochlazuje a na koupálku (každoročně se tam koná akce) není ani nohy. Každý, kdo si chce zachránit kůži tak končí v áčku. Pár z nás, nažhavených na Harryho Pottera a prince dvojí krve, to bere oklikou přes kino. Nevím, jestli se režisér nespletl v žánru – vypadá to jako romantická komedie pro teenagery aneb příručka, jak se balí holky. Bohužel ani Harryho vtipné narážky na chování jeho kolegů tu katastrofu nezachránily. Ani v pozdní noční hodinu se nesmí zapomenout na modlitbu. Začínám chápat jsem proč se deskové hře Citadela dává přívlastek „nasírací“(na… mě natolik, že ji nakonec kupuji domů), a tímto se bohužel končí víkend.
Následující víkend je o poznání tepleji, v pátek dokonce jdeme zchladit naše procesory na koupálko. Voda je poměrně chladná, dá se vegetovat jen v plaveckém bazénu, jenž je o poznání teplejší. Cítím hřejivý pocit, přestože jsem jen v plavkách, zatímco ostatní se klepou zimou. „Nejsem opravdu nemocná?“ honí se mi hlavou 🙂
Rozbíhá se společenský večer a všichni se dobře baví. Jen by to chtělo vylepšit repertoár – střídat propadáky a megahity není zrovna nejefektivnější nápad. Nicméně na trsající koláč všech věkových kategorií se kouká docela s pobavením.
Chuť a touha zahrát si šachy dosáhuje mezí, avšak pohled na některé hodiny, na kterých člověk často vídá 3, 2,1… 31 je mírně sráží.
Zajímavé jsou výsledky Lotyšanek – všechny 3 si uhrávají normu WGM, Katrina Skinke, se kterou jsem hrála na olympiádě, dokonce IM, přičemž po 6.kole měla 5 bodů a perfo 2630. Klobouk dolů.
V sále se se mnou chtějí vyfotit 2 ruští mladíci – to jsem zvědavá, zda li si tu fotku dají aspoň na noční stolek. Třeba ještě napíší o autogram 😉
Jediné, avšak podstatné, co mi v Pardubicích chybělo byl Davidův humor a jeho básničky. Třeba se vše „napraví“ na svém blogu 😉
V parném horku opouštíme Pardubice, do rytmu nám mňouká Černouškovic micka Lála. V plné polní nabudúce, zaměstnáme hlavu, ruce…
Třeba by mně šla líp než..
