Do diskusí na blogu Davida Navary se občas zapojí i jistý pan Matoušek – aby se vzápětí stal terčem nevybíravých invektiv ze strany ostatních diskutujících. Klasickým příkladem toho je např. poslední Davidův článek, který pan Matoušek označil za „užvaněný“. Jako bloger Pražské šachové společnosti a tedy v jistém smyslu „kolega“ výše zmíněného cítím určitou morální povinnost se k tomuto vyjádřit.
Především chci zdůraznit, že kritické připomínky nejsou a ani nemohou být samy o sobě špatné. Rovnice „kritický = pejorativní“ prostě neplatí. Spíše naopak – kritiku by měl každý kritizovaný přijímat s vstřícností a vděčností, vždyť se vlastně jedná o zpětnou vazbu, bez níž by člověk (tedy v tomto případě bloger) byl zahleděn pouze sám do sebe bez možnosti odstupu a sebereflexe. V tomto smyslu tudíž stojím na straně pana Matouška a rozhodně odmítám začlenit se do davu jeho odsuzovatelů.
Na druhé straně je ale třeba říci, že tak, jako má každý člověk např. jiný rukopis, má i jiný literární styl. Ten se druhým může či nemusí líbit, ale změnit jej dotyčný de facto nemůže. Prostě patří k jeho osobnosti, vychází z jeho životních názorů a postojů. Jestliže tedy pan Matoušek kritizuje pana Navaru za „užvaněnost“, má podle mého názoru (objektivně vzato) pravdu. Ale copak to nejde říci nějak jinak? Výraz „užvaněnost“ je zajisté nepěkný, nevhodný, ba urážlivý. Kdyby pan Matoušek označil Navarův literární styl např. jako „rozvláčný“, řekl by to samé, ovšem mnohem slušněji. Myslím si ovšem, že tato rozvláčnost prostě ke stylu psaní Davida Navary patří a nevím, jak by se jí mohl „zbavit“. Ostatně ani nevím, proč by to měl dělat, vždyť právě díky ní jsou jeho texty kultivované a čtivé. Nevidím v nich žádnou pózu, žádnou snahu zaujmout čtenáře pomocí slovní ekvilibristiky či bezduchých frází a literárních klišé, žádnou sebestřednost – naopak. Ze článků pana Navary na mne dýchá upřímnost, skromnost a snaha o co nejsrozumitelnější vyjádření jeho názorů a pocitů. Když k tomu přidáme fakt, že takto píše člověk, který toho v šachu tolik dosáhl, pak je jeho literární styl v kombinaci s jeho úspěchy něčím, s čím se dnes setkáváme jen velmni zřídka a za co bychom měli být vděčni.
Jestliže bych tedy mohl oběma pánům poradit, řekl bych asi toto: Pane Navaro, pište dál tak, jak píšete, protože píšete dobře a kdybyste se snažil psát jinak, už byste to nebyl Vy. Pane Matoušku, kritizujte, ale pokuste se být přitom trochu tolerantnější a zdrženlivější.
Tak tenhle příměr je o poznání výstižnější,než autora tohohle blogu.Ve svém se totiž snaží najít paralelu šachu se závodem v hodu oštěpem.
