Slovenský spisovatel Vladimír Mňačko mohl vydat své Opožděné reportáže až poté, co nakrátko polevila komunistická cenzura. Já jsem s napsáním svého článku musel čekat na návrat literární múzy, jež mne ze dne na den opustila po listopadové revoluci. Zatímco Mňačko byl nucen dlouhá léta trpně přihlížet vydávání bezduchých děl prorežimních autorů, já jsem posmutněle sledoval, jak nevěrná múza obcuje se spisovateli M. Vieweghem, J. Topolem a J. Rudišem, nerozpakujíce se obšťastnit i dámy K. Legátovou či P. Hůlovou.
„Gandalf, Gandalf! Propánakrále! Snad ne ten potulný čaroděj, který dal starému Bralovi ty kouzelné knoflíčky do náprsenky, co se samy zapínaly a nikdy se nerozepnuly, dokud se jim neporučilo? Snad ne ten chlapík, který vždycky ve společnosti vyprávěl takové báječné historky o dracích a skřetech a zachráněných princeznách a nečekaném štěstí synů chudých vdov? Snad ne ten muž, co dělával tak vynikající ohňostroje? Na ty se pamatuju! Starý Bral je vždycky pořádal v předvečer svatojánské noci. Skvělé! Vykvétaly jako obrovské ohnivé lilie a hledíky a čilimníky a vydržely v soumraku celý večer!“ Všímáte si jistě, že pan Pytlík nebyl tak docela prozaický, jak si o sobě s oblibou namlouval, a že měl velice rád květiny. „Jemináčku!“ pokračoval. „Snad ne ten Gandalf, který způsobil, že tolik poklidných mládenců a děvčat se vydalo do modravých dálek za spoustou bláznivých dobrodružství? Od šplhání do korun stromů na návštěvu k elfům – až po plavby po moři, v korábech k cizím břehům! Namouduši, život tenkrát býval daleko zajíma – chci říct, že jste kdysi ve zdejším kraji natropil pořádný zmatek. Promiňte, ale neměl jsem ani tušení že ještě provozujete svoje řemeslo.“ (J.R.R.Tolkien: Hobit, aneb Cesta tam a zase zpátky).
Byl velkorysý, vtipný a chytrý. Nadaný kouzelník se slovy, vášnivý hráč, diskutér a tanečník. Svědomitý otec i šachový funkcionář, věrný manžel i ódeesák, dobrácký děda, zároveň však i nesmiřitelný protivník ve scrabblu. Už osm let nám moc chybí. Jmenoval se Julo Lukáč. Jako je Gandalf nesmrtelný v říši pohádek, bude Julo navždy žít v našich vzpomínkách.
Laskavý čtenář nechť posoudí, zda se múza skutečně vrátila, či zda to byl jen přelud. Mám podezření, že se ta mrška zabydlila v mých neohebných turistických botách, neboť literární dílka mne zpravidla napadají na túrách s naší Husky Sašou, když se je marně snažím rozchodit. Zatímco Formanův Amadeus obětoval napsání Requiem život, je ke mně osud milosrdnější. Za svoji literární tvorbu platím pouze rozdrásanými chodidly. Při pohledu na ně však mohu s trochou nadsázky konstatovat, že jsem Opožděný nekrolog napsal vlastní krví.
