Někdy okolo roku 1970-1975 jsme velmi často polykali v rámci fotbalových tréninků kondiční kilometry v lesích okolo Letohradu. Občas jsme se minuli se skupinkou běžců s malorážkami. Pamatuji si, že mezi nimi byly velmi pěkné dívky. My fotbalisti jsme ale u nich byli téměř bez šance, ony měly oči povětšinou jen pro svoje hvězdy. V paměti mám zakotveno, že oni se věnovali sportovnímu odvětví DZBZ (Dukelský závod branné zdatnosti). Cítím, že v předchozí větě se můžu mýlit, ale z té doby si slovo biatlon vůbec nevybavuji. Už tehdy byl Letohrad v těchto běžecko – střeleckých soutěžích na špici a měl v nich i své přeborníky republiky. Ve vzpomínkách mi zůstal jako nepřekonatelný borec, starší spolužák, Vlastík Jakeš, ale i jiná dnes již všeobecně známá biatlonová jména Šlesingr, Moravec, Dostál, Soukup mi zní z té dávné letohradské doby velmi povědomě. Bydleli jsme tehdy pár stovek metrů od opuštěného kamenolomu centra letohradského „biatlonu“. Je tedy možné, že jsem v rámci svých tréninků běhal po stejných pěšinkách jako o několik desetiletí později dnešní medailisté z Olympiád a Světových pohárů. Není tedy divu, že každý jejich závod, včetně odborného komentáře, velmi prožívám a jsem věrným a vytrvalým fanouškem.
Biatlon se mi ale se samozřejmě líbí i díky své atraktivitě. Člověk si nemůže u tohoto sportu být nikdy jistý, jak to nakonec všechno dopadne. Sport, jenž dokáže svá pravidla zatraktivnit, myšleno hlavně pro televizní diváky, tak ten bude úspěšný. Nudná podívaná, byť třeba se staletou tradicí, ta by už brzy nemusela nikoho zajímat. Kdo by například dlouhodobě sledoval rychlobruslení žen na deset kilometrů nebýt zlaté Martiny Sáblíkové? A tak se asi i ona bude muset smířit s hromadným startem v této její královské disciplíně. Ať už se jí to bude líbit nebo ne.
Myslím, že z hlediska sportu by z nedávno skončené zimní olympiády měl radost i baron von Coubertin. V Soči to, alespoň podle mě, byl festival mladých sportovních odvětví a rozesmátých mladých sportovců, jakoby definitivně zmizel industriální duch sportu ala endeer. S tímto tvrzením byli pravda trošku na štíru postarší neoholení a stále vážní chlapíci v našich hokejových dresech, ale Ti naši ostatní to skvěle vynahradili. Tahle olympiáda mi zůstane v paměti.
Hezké jaro Vlastík
P.S. Ještě ale musím napsat něco na doplnění. Původně jsem již o olympiádě psát nechtěl. Zdálo se mi, že ukrajinské události ji zastínily a ona již je historií. Chtěl jsem tedy napsat o Ukrajině, svoje pocity a postřehy. Nakonec jsem ale nevěděl, co bych psal a proč bych to vlastně psal.
Šokovala mě totiž informace, že ukrajinští sportovci se účastní paralympiády v ruském Soči, že si tedy tím pádem asi i oni vyslechnou slavnostní projev prezidenta Putina. Toto nemohu pochopit a říkám si, zda opravdu neplatí stokrát opakovaný vtip: „Že všechno je možná úplně jinak“. Tak jsem se nakonec raději vrátil k olympiádě.
Vlastík
