V pátek 11. ledna jsme s manželkou zasedli do hlediště pražského Rudolfina s napjatým očekáváním. Potvrdí se zvěsti o tom, že Česká Filharmonie pod vedením nového šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka chytla druhý dech a podává skvělé výkony? Úvodní libozvučná skladba japonského autora Shigeaki Saegusa „Requiem za oběti zemětřesení“ nás přesvědčila, že tamtamy nelhaly. Po přestávce nás čekala symfonie symfonií Beethovenova devátá. Už první tóny první věty mne doslova uchvátily. Krásná Bethovenova hudba mne zcela pohltila. V mé mysli začaly defilovat povědomé obrazy.
Pětiletý klouček si v Nové Pace počátkem padesátých let minulého století hraje v kuchyni pod stolem, na němž jeho maminka, domácí dělnice národního podniku TOFA, jehož provozovnu komunisti před nedávnem znárodnili klučinovým rodičům, maluje dřevěné hračky. Maminka se musí tumlovat, protože norma je přísná. Chlapeček se nadýchá výparů z ředidla, skončí v nemocnici a celý život se bude potýkat s alergií na těkavé látky.
Svižná věta Molto vivace umožnila charismatickému japonskému dirigentovi Ken-ičiro Kobajašimu, dirigujícímu bez partitury, naplno rozvinout temperament. Fyzické nasazení, jímž strhnul hudebníky a uchvátil publikum, připomínalo gymnastu při sestavě prostných.
Student jičínské průmyslovky, posilněn pivem po návštěvě proslulé pivnice Batalion, požádá při odpoledním vyučování učitele rýsování o omluvu, že není připraven, protože musel včera honit z kotce uprchlé králíky. Drzý žert korunuje žádostí, aby jej pedagog pustil dřív domů, protože jednoho králíka dosud nenašel. Student sice vyhraje sázku, za trest se však musí týdny mořit s půltuctem těžkých rysů.
Líbezné adagio uvedlo posluchače do stavu pohnutého rozjímání. Člověk se musel znovu poklonit géniu Ludwigu van Beethovenovi, jenž svoji nejproslulejší symfonii složil v době, kdy už byl zcela hluchý.
Vojáka základní služby zastihne v srpnu 1968 v přijímači v Bzenci okupace sovětskou armádou. O rok později velitel VKV radiostanic telefonuje z věže řídícího létání vrtulníkové letky v Havlíčkově Brodě do Střední zdravotnické školy se žádostí, aby budoucí sestřičce Jarmile vyřídili, že nemůže přijít na schůzku, protože odjíždí na vojenské cvičení. Vzápětí se ozve zběsilý dupot na schodech. Rozzuřený velitel útvaru, jenž poslouchal hovor na paralelce, prudce rozrazí dveře: „Svobodníku, vy jste vyzradil vojenské tajemství! Dám vás zavřít, až zčernáte“. Po návratu z cvičení si na to, naštěstí, nevzpomene.
Monumentální finále, v němž Českou filharmonii doplnil Pražský filharmonický sbor a sólisté Simona Houda-Šaturová, Jana Horáková Levicová, Richard Samek a Matěj Chadima, se stalo nezapomenutelnou oslavou radosti a přátelství.
Ženatý otec dvou dětí přijde 17. listopadu 1989 při strkanici o brýle. Nestane se to však na Národní třídě, ale v novoborské šachové klubovně při mejdanu s partou ze zaměstnání. Od té doby si pořídí několikery nové brýle a nepřestane se radovat z nabyté svobody, jež se krátce po událostech onoho dne navrátila do naší krásné země.
Ihr stürzt nieder, Millionen? Dlíte v prachu, milióny?
Ahnest du den Schöpfer, Welt? V bázni tvůrce tuší svět?
Such´ ihn überm Sternenzelt! Pátrej, hvězd kde bezpočet!
Überm Sternen muß er wohnen. V záři ční tam božské trůny.
Účinkující sklidili ovace ve stoje. Bylo to nejkrásnější představení, jaké jsem kdy viděl.
|
|
|
V.P. (kupodivu ještě žije) jen tiše závidí. 
