Dávno, dávno již tomu, kdy jsem za novoborské šachisty nastupoval na místě, jež v současné éře postupně zaujali velmistři Hráček, Láznička, Vitiugov, Navara, Wojtaszek či Širov. Dlužno podotknout, že za mého působení na první desce jsme hrávali nanejvýš krajský přebor, zatímco nyní áčko sbírá jeden extraligový titul za druhým a úspěšně vystupuje v Evropském poháru.
Do tehdejší hrací místnosti v novoborské Sokolovně se muselo projít lokálem, v němž všudypřítomný kouř z cigaret připomínal legendární londýnskou mlhu. V té době se ještě partie po pěti hodinách hry pečetily a dohrávaly po přestávce. Utrpení bylo, když jsme museli v lokále analyzovat přerušenou partii, protože jsme hrací místnost galantně přenechali hostům.
V mysli mi vytanula vzpomínka na příhodu, jež se odehrála bezmála před třiceti lety. Už si nevzpomenu, proti komu jsme hráli. Poté, co jsem partii zakončil efektním matovým útokem s obětí dámy na h7, mne pochválil přihlížející klučina: „Soudruhu, to bylo boží!“ Mladším čtenářům je třeba vysvětlit, že děti ve škole musely za totality oslovovat pedagogy: „Soudruhu učiteli“ resp. „soudružko učitelko“. Titulování pane, paní či slečno, jež bylo považováno za buržoazní přežitek, se užívalo pouze v soukromí. Stranou a vládou vnucované oslovení se v praxi zkracovalo a tak děti říkaly „soudruhu“ mnohdy nejen učitelům, ale i vedoucím kroužků i dalším dospělým lidem. Slůvko boží bylo v té době mezi mládeží oblíbené pro označení výjimečných zážitků. Spojení boha se soudruhem by se dalo označit za kuriozitu do jisté míry potvrzující rozpornost totalitního režimu, neboť komunisté brojili proti církvím a náboženství označovali za tmářství. Bůh byl na indexu.
Po sametové revoluci šachy téměř na dvě desetiletí zmizely z mého života. Do klubu jsem se vrátil v roce, kdy 1. Novoborský ŠK zápolil v 1. lize. Při oslavě postupu do extraligy jsem měl poprvé v životě možnost pohovořit si s velmistry. Mezi funkcionáři seděl blahobytně vyhlížející mladý muž s prořídlými vlasy, v němž jsem poznal onoho klučinu z osmdesátých let. V následném bleskáči mi nezbylo než kapitulovat před jeho nekompromisní vynalézavou hrou. Nebudu vás dlouho napínat. Všichni ho znáte. Jmenuje se Petr Boleslav.
