O Rybách

„Doufám, že mě stále ještě čeká životní šachová partie. U šachu je výhoda, že člověk na ni může čekat vlastně až do své smrti.

Prázdniny jsem trávíval v Orlických horách vedle řeky Rokytenky. Vzrušovaly mne hluboké vodní tůně. Lákaly mne představy skrytého tajemství. V paměti mám uchováno dusno před bouří, mě a rybu bojující s vlascem. Nakonec ten malý kluk vytahuje krásného velikého pstruha. Vnímám mimořádnost úlovku. Balím vlasec, vyhazuji zbytek žížal. V tom zůstávám stát jako uhranutý a neschopen pohybu. Sleduji mrsknutí se nádherně zbarveného těla a následně vítězný skok zpět do řeky. Cítil jsem obrovské zklamání. Nikomu jsem to nikdy neřekl. Časem však zklamání zmizelo a já cítil radost, že můj životní pstruh získal svobodu. Však mrtvý pstruh vlastně už není nic moc hezkého.

Šachová partie, a nejen ta životní, nikdy neztrácí svou krásu.“

                       GENS UNA SUMUS 2004

 

 

 

Chytání ryb s mým dědou, mimochodem jen na uříznutý lískový prut doplněný tím nejprimitivnějším navijáčkem a jednoduchými očky na vlasec, to tehdy nebyla zábava, ale především snaha o doplnění chudého, venkovského jídelníčku. Říčka Rokytenka bývala po nočních deštích zakalená, my  se prodírali zarostlými nepřístupnými břehy a z hlubokých tůní lákali dravce pstruží řeky na naše, brzy ráno nakopané a nachytané návnady. Byly to souboje kdo z koho a ryby za svoje chyby platily tím nejcennějším, co měly, svým životem. Mně tehdy bylo okolo desíti let, ale nepřipadalo mi to divné. Naopak těšil jsem se na odpoledne, na vůni linoucí se z babiččiny pánvičky, na výjimečné a vzácné kulinářské chvíle.

Ryb jsem si vážil, ušlechtilý tvar jejich těl, torpéda křižující vodní hladinu, to mě vzrušovalo a lákalo.   
               

Děda měl stavení pár desítek metrů od Rokytenky a tak jsem dobře znal oblíbená stanoviště nepolapitelných pstružích samotářů. Když se někdy z dálky blížil rybář, kameny jsem ryby zaplašil, nechtěl jsem, aby padly za kořist cizímu vetřelci. Stejně tak jsem neznámému lovci vyder soustavně vycvakával návnady z jeho, za  černých nocích líčených, ošklivých a rezavých želez. Nakonec pochopil, že boj se mnou nemůže vyhrát a zmizel někam jinam.

V okolí potoka ústícího do Rokytenky se občas objevili potulní Cikáni. Tak nějak dospěle mě brávali mezi sebe a jednali se mnou jako rovný s rovným. Vypozoroval jsem od nich různé věci, třeba kam položit mezi proudek a tůňku na bok plechový kýbl zatížený  několika placáky, vytvářejícími navíc  i úkryt. Dělával jsem to potom sám. Ráno jsem nemohl dospat. Neslyšně se přiblížil ke kýblu a  postavil ho na plechové dno. Někdy uvnitř stál polapený, na bocích krásně barevně tečkovaný pstruh potoční. Chvíli jsem nehnutě pozoroval jeho zklidněnou nehybnou krásu.On věděl, že prohrál, jen sotva postřehnutelnými  pohyby žáber prozrazoval své  myšlenky, svoji touhu po životě. Dnes zcela jistě vím, že bych ho pustil, ale tehdy, pokud měl patřičnou velikost, jsem byl krutě nemilosrdný. Jediným rychlým pohybem jsem v desetině vteřiny zlomil jeho vaz a pak již uháněl k babičce v předtuše nečekaně vydatné snídaně. Děda mě ale ve společnosti Cikánů neviděl rád. Zpočátku jsem tomu moc nerozuměl. Až když jsem začal vnímat jejich úpornou snahu se přese mne  nějak vetřít  do chalupy, dědovo večerní počítání slepic ve chlívě a  mizení věcí  z okolí stavení,  tak  jsem pochopil. Raději jsem se začal potulným Cikánům vyhýbat.

U osamoceného říčního splavu jsem objevil nečekaně jednoduché fungování vodního stavidla, a i jeho zranitelnost. Několikrát jsem vypustil dlouhý mlýnský náhon. Jen jsem musel dávat pozor, aby mě vířivý živel nestrhl s sebou. Voda většinou z poloviny odtekla a já měl zhruba půl hodiny času na prozkoumávání překvapivých reliefů dna, poloprázdných tůní, náhle mi odkrytých nečekaných vodních tajemství. Měl jsem vypozorováno, kdy se asi přiřítí dělník ze mlýna. Z jeho zdaleka slyšitelných kleteb šel strach, ale to už jsem většinou býval bezpečně schovaný někde ve křoví a jen ho s respektem a skrčený pozoroval. Moje babička chodívala na mlýn vypomáhat, někdy jsem tam chodil s ní. Ženské u draní peří a podobných činností plkaly o všem možném. Někdy přišla řeč i na vypouštění náhonu. Nikdy by je nenapadlo, ani babičku, že to ten kluk sedící s knížkou kdesi opodál. Při jednom vypuštění vody jsem v polovině náhonu u obnažených kořenů olše spatřil obrovského smotaného tlustého černého hada. Hrůzou mi vyschlo v hrdle, na místě jsem se otočil a uháněl k dědečkovu stavení. Měl jsem děsivý strach, že had mě dohoní a stáhne do okolního bahna. Letěl jsem korytem náhonu a jeho zlověstný dech již již cítil na svých zádech. Bezpečí světnice   jsem několik hodin neopustil, byl jsem v těch chvílích to nejvzornější dítě. Obrovský černý úhoř se na několik dní stal i mojí noční můrou.

V období nekonečných dešťů, pro Orlické hory tak typické, jsem na půdě  četl knížky. Ještě dnes se mi vybaví nezapomenutelná lahodná vůně čerstvého sena. Občas jsem z bezpečí okénka zkontroloval stoupající, pohromu věštící, vysokou vodu, a zase se odporoučel do společnosti svých knižních hrdinů Rikitána, Matěje Broučka, pana Randáka a mnoha dalších. Četl jsem v ty dny plných nudy a nečinnosti všechno, co mi pod ruku přišlo. Babička mi nosila další knížky, byla šťastná, že jsem v bezpečí na půdě a ne u hřmotící rozvodněné řeky.

V blízkosti Rokytenky jsem prožil  i první spíše ještě dětsky jinošská milostná vzplanutí a fantazie. Dodnes si pamatuji polední žhnoucí slunce a lán  žita  zasahující až k chladivým břehům. I pohádkově zbarvené vlčí máky na rozhraní obou světů. Kde asi zůstala ta krásná dívka ze statku na kopci? Nepátrám po tom, ať toto zůstane zahaleno milosrdným tajemstvím a vzpomínkami…

 

 

Ve výše napsaných řádcích jsem chtěl naznačit svůj vztah k rybám a vodě, a jak v mé duši zůstal na věky zapsán a zachován.

Po desetiletích jsem se chystal k rybám vrátit. Neslavně ale musím přiznat, že pouze prostřednictvím televizního kanálu   Fishing & Hunting. Chtěl jsem si jeho sledováním nejen zpříjemnit každodenní chvíle na rotopedu, ale i se vrátit do svého mládí. Těšil jsem se na záběry z nepřístupných říček, na chytrost rybářů i na jejich unikající soupeře. Televizní kanál jsem si zařídil, ale po několika dnech jsem si poznenáhlu uvědomil, že všechno je najednou úplně nějak jinak. Už se na ten program nemůžu ani podívat. Povětšinou tam obtloustlý muž v trenýrkách jednotvárným monotónním hlasem vykládá (většinou maďarsky) jaká montuje dokonalá soustrojí s návnadou, jaké používá neodolatelné příchutě, jak to a jak ono. Pak to názorně a stejně nevzrušeně předvádí společně se svými kolegy v praxi. Uvědomil jsem si, že ty nebohé ryby, hlavně kapři, bloudící po dnech uzavřených vodních nádrží vlastně vůbec nemají šanci. Už dlouho ne  pro potravu, ale jen pro podivnou lidskou kratochvíli je taháme po dlouhé minuty z jejich přirozeného prostředí. Trápíme je ostrým háčkem, někdy až k smrti zraňujeme. Pak se  s těmi trofejními hromadami masa fotografujeme a snad si i myslíme, že tak jako nám se to líbí i jim. Kvůli užovkám a čolkům nestavíme dálnice, abychom  nenarušili jejich prostředí. Často nás dojímají příběhy kamarádů z živočišné říše.  Zbytečné trápení ryb jen pro naši zábavu nám nějak nevadí.

Nemyslím výše napsané nějak zle nebo útočně. Žádná věc jistě není zcela jednobarevná. Vždycky mi ale něco začne vrtat hlavou a já o tom musím přemýšlet. Vlastně jde o jednu jedinou, možná, přiznávám, trošku zjednodušenou  větu  „Jestli zkomercionalizované  chytání ryb, nikoliv pro potravu, ale  pro zábavu, není  zbytečným trápením jiných, starších obyvatel této planety a tím vlastně jen opravdu  pokleslou a zbytečnou , člověka nedůstojnou kratochvílí?“

                                                                                                                                                           

Vlastík

 

 

P.S. Šachovou část plánuji případně příště. Dnes ještě připojuji dvě  fotografie k textu ( dědečkovy     
        slepice a fantazie) a také několik fotografií  z Vánoční vycházky    (autorka Danka Mlčuchová).