Intenzivně chumelí. Obloha šedá, vzduch bílý od vloček. Po týdnu nádherného lyžování na rakouském ledovci Mölltaler Gletscher jsme dneska na lyže nejeli. Žena šla s dětmi stavět sněhuláky a koulovat se. Mám čas v klidu a tichu mačkat písmenka, přemýšlet o roce, co už není, i o tom, co právě přišel, a taky jen tak velkým oknem z vyhřátého apartmánu zírat na chumelenici v korutanské vesnici.
Po deseti letech je z Pražské šachové společnosti dobře fungující podnik, značka známá nejen v Praze či v České republice, ale v celém šachovém světě. Níže připojím výčet, co se nám v uplynulých deseti letech podařilo, ale teď s tím nechci zdržovat. Spíš mě zajímá, co dál. Co změnit, v čem pokračovat, co a jak vylepšit. A hlavně: kam směřovat?
Na poslední otázku znám odpověď od večera 13. října 2013. Dlouho jsem o tom přemýšlel, teď to napíšu. Tu druhou říjnu neděli přijel Šachový vlak do Salzburgu a s kamarádem Jirkou Devátem jsme šli na Cirque du Soleil. V salzburské aréně hráli představení Quidam a během něho se ta odpověď rodila.
Pražská šachová společnost by měla fungovat jako Cirque du Soleil. Přinejmenším ve třech aspektech.
Prvním imperativem je, že na detailech záleží. Důrazem na detail se liší Cirque du Soleil od ostatních nových cirkusů, obecně ti nejlepší od všech ostatních dobrých. Nejde o to, aby akce nějak byla a nějak proběhla, ale aby byla perfektní, aby byla krásná do posledního detailu, který jsme schopni ovlivnit.
Druhým je dělat i ty nejobtížnější a nejsložitější věci tak, aby se divákům jevily jako snadné. I ty nejtěžší věci je třeba provádět s takovou lehkostí, že pozorovatel má pocit, že to by zvládnul taky.
Třetím je vědomí, že nic není nemožné. Můžeme dokázat cokoliv krásného a velkého, když budeme chtít, když se nebudeme se vymlouvat a budeme na tom pracovat.
Přesně to jsem prožíval, když jsem se zatajeným dechem a s výbuchy smíchu sledoval představení Cirque du Soleil. A takové budou imperativy při všech akcích a dílech, na nichž se Pražská šachová společnost bude podílet.
Možná jsem to v podvědomí tušil už dříve než 13. října. Přinejmenším od doby, kdy jsem si přes kroucení hlavou spolupracovníků, kteří si mysleli, že si dělám legraci, nenechal na vizitky napsat předseda či ředitel, ale principál.
Cirkus „must go on“.
PS: Slibovaný výčet uplynulého desetiletí:
Jedenáct pražských zápasů pro českou jedničku Davida Navaru, v jejichž rámci jste v Praze mohli vidět Vladimira Kramnika, Višiho Ananda, Juditu Polgárovou, Vasilije Ivančuka, Nigela Shorta, Borise Gelfanda, Alexeje Širova, Petera Svidlera, Hou Jifan…
Šest lázeňských zápasů legendárních velmistrů proti mladým velmistryním, na které přijeli i Anatolij Karpov, Viktor Korčnoj, Boris Spasskij, Fridrik Olafsson, Lájoš Portisch, Vlastimil Hort, Wolfgang Uhlmann, Boris Gulko, Robert Hübner, Jan Timman, Pal Benko, Genna Sosonko, Oleg Romanišin, Jan Smejkal, Bora Ivkov, Jossif Dorfman, Jurij Averbach… A také nejkrásnější dívky a ženy ze světové špičky.
Nejsilnější turnaj v dějinách českého i československého šachu, který se konal v roce 2007 v Karlových Varech k výročí 100 let od prvního mezinárodního šachového turnaje v českých zemích.
Tři šachové vlaky, které projely Vídní, Budapeští, Salzburgem, Bratislavou, Krakovem, Drážďany, Vratislaví, Innsbruckem, Českým Krumlovem, Piešťany a Regensburgem.
Sedm ročníků česko-slovenských šachových zápasů manažerů, desítky simultánek, menších turnajů a propagačních šachových akcí.
Sedm ročníků Šachového týdeníku, devět nových šachových knih, každotýdenní šachová stránka v příloze Hospodářských novin, příležitostná šachová razítka i šachové pohlednice, šachový web, blogy velmistrů i dalších osobností s pozitivním vztahem k šachu…
Výstavy s šachovou tematikou (kreslené vtipy, fotografie, erby, filatelie…), kubistické dřevěné šachové soupravy a skleněné karafy ve tvaru šachového krále.
