V poslední době trpím nepsavostí. Ne, nejedná se o překlep. Teď spím celkem dobře, ale velmi málo píši. Původně jsem chtěl napsat blog o svém třídenním výletu do Pardubic. Když jsem si ale přečetl předběžné poznámky, zdály se mi natolik plytké, nezajímavé a nesouvislé, že se mi vůbec nechtělo se jimi dále zabývat. Chybějí mi elán, nápady i témata. Tím jsem ale narazil na nové téma, kterému se budu věnovat v tomto příspěvku.
O nespavosti toho bylo napsáno tolik, že kdyby člověk chtěl přečíst jen tisícinu z toho, neměl by žádný čas na odpočinek. O nepsavosti jsem naopak nečetl téměř nic a samotný termín jsem si musel vymyslet (i když první jsem téměř jistě nebyl). Pravda, vzpomínám si, že někteří velcí filozofové trpěli nepsavostí. Vlastně jejich nepsavostí trpěli spíše jejich následovníci a současníci, kteří neměli přímý přístup k jejich myšlenkám. Například takový Sókrates nejspíše nikdy nic nenapsal, takže jeho následovníci se seznamovali s jeho myšlenkami především prostřednictvím Platónových děl. Míru případného zkreslení nedokáže dnes asi nikdo určit. Ve vědecké sféře se někdy používá heslo „Publish or perish!“ (Publikuj, nebo zhyň!), které připomíná vědcům, že se od nich očekává šíření získaných poznatků v rámci vědecké obce. To heslo se mi nějak nelíbí a navíc mi připadá nepravdivé. Spisy některých autorů totiž byly publikovány až posmrtně, takže postupně došlo na obě možnosti. U některých autorů naopak smrt byla přímým následkem publikační činnosti, ale nejsem natolik sběhlý v historii, abych dokázal uvést ty nejnázornější příklady (snad Mistr Jan Hus?!).
Teď jsem ale zjevně odbočil od tématu. Velmi dobře si uvědomuji, že pokud přestanu psát své blogy, nic se nestane a po čase nikomu nebudou chybět. Ve svých příspěvcích (ani pořádně nevím, o jaký literární útvar se vlastně jedná) neřeším důležité problémy. Mé blogy nikomu neberou ani nezachraňují životy. Přesto ale občas cítím určitou svazující odpovědnost za to, co napíši. Nedávno jsem se díval na jeden svůj novinový rozhovor a s překvapením jsem zjistil, že na otázku, jaké jsou předpoklady k dosažení šachového vrcholu, vedle těch samozřejmých (talent, inteligence, relativně brzký zájem o šachy, podpora okolí,…) jsem tam uvedl i „určitou bezohlednost“. Už nevím, jak přesně jsem to myslel a zda se jedná o výsledek novinářské úpravy (což není tak zřídkavý jev), nebo jsem to tak opravdu řekl. Ale nějak se mi to nezdá a vůbec se mi to nelíbí. V šachové historii bych sice našel dost důvodů na podporu svého (pokud jsem to tedy řekl) tvrzení, ale také dost příkladů proti. Copak mistři světa jako Tal nebo Anand jsou nějak bezohlední? Rozhodně ne! Silný šachista musí být schopen hrát na výhru i proti nejlepším přátelům (a přítelkyním, ale ty zatím superturnaje nehrají tak často), ale moje poznámka přesto je poněkud nešťastná. Mohla by od šachů někoho odradit nebo k nim naopak přilákat lidi, které bych mezi šachisty vidět nechtěl. Napadá mě, zda se nejedná o určitý alibismus při vysvětlování toho, proč se mi nepodařilo proniknout do světové špičky – možná někdy trochu bezohledný jsem, ale rozhodně takový být nechci a snažím se v sobě tuto vlastnost potlačovat. Úvahy, že někdo se pouze kvůli své dobré povaze nestal velmistrem (jak bylo psáno v Šachmatnom obozrenii), beru s velkou rezervou – znám mnoho velmi sympatických lidí, kteří se velmistry stali. Tak jak jsem mohl napsat takovou hloupost? Abych shrnul tuto podivnou úvahu, veřejné vyjadřování vlastních názorů je spojeno s určitou odpovědností a já navíc momentálně nemám pocit, že bych měl příliš co sdělit. Proto se raději věnuji spíše čtení, na které jsem dříve kvůli studiu měl trvale málo času. Teď jsem na horách s rodiči a ještě se připravuji na nadcházející turnaje. Mám tedy dost pestrý program. Až budu mít nápady a chuť něco napsat, tak sem zase vložím další příspěvek, ale nevím, zda to bude pozítří nebo za tři týdny.
Blogy jsem začal psát před více než rokem. Ve svých prvních úvahách jsem se mohl inspirovat svými dosud nepublikovanými myšlenkami a postřehy, ale těch postupem času ubývá, protože bych se někdy musel opakovat. Počáteční literární nadšení z velké části vyprchalo. Kromě toho se snažím u svých příspěvků při různorodosti obsahu udržet určitou úroveň, což se mi ale ne vždy daří. Čím spokojenější jsem se svými předcházejícími úvahami, tím větší mám obavy z toho, že ta následující bude výrazně slabší. Je mi teprve 25 let a možná tady budu ještě půl století, ale čas od času mám při psaní pocit, že něco tak zdařilého nedokáži v daném žánru už nikdy zopakovat, byť bych se snažil sebevíce. A jindy zase mám pocit, že píši prostě nevýrazně, špatně nebo nanejvýš průměrně, že mi chybí ona lehkost, bez níž text není čtivý. Ze své šachové praxe vím, že dosáhnout zdání lehkosti je velmi obtížným úkolem, za kterým často stojí desítky, stovky nebo i tisíce hodin tréninku. Naproti tomu těžkopádný text se naopak dá vytvořit velmi snadno. Ale vlastně bych se neměl divit – vždyť i kosmonauti se musejí velmi dlouho učit, jak žít ve stavu beztíže!
)!