Šachy jsou pro mne především uměním. A nemyslím tím jen kompoziční šach, kde je to zjevné, ale i šach praktický. Souboj dvou hráčů nad šachovnicí má sice za svůj prvotní cíl výhru – té je ale možné dosáhnout toliko určitým uměleckým projevem. Samozřejmě, tu větším, tu menším podle síly hráče, ale – a to k podstatě šachů bytostně patří – právě a jen „použitím“ umělecké stránky hry. Každý šachista – už tím, že si sedne k partii – se tedy „stává umělcem“, a to nezávisle na tom, zda o tom ví či nikoli, zda o „umění“ ve své partii vědomě usiluje nebo hraje pouze o „sportovní“ bod v tabulce.
Asi nejmarkantněji se toto synonymum „šachy – umění“ projevovalo v tvorbě čtvrtého mistra světa Alexandra Aljechina, který se za šachového umělce nejen pokládal, ale dokonce mnohokrát litoval toho, že mu soupeř svou slabou hrou sice umožnil vyhrát, ovšem zároveň znemožnil – a to považoval za skutečnou tragédii – uskutečnit na šachovnici zamýšlené umělecké dílo. Naopak v řadě partií, kde jeho soupeři byli na výši a stávali se tak jeho „spolutvůrci“, dokázal na šachovnici vykouzlit nesmrtelné skvosty svého jedinečného mistrovství… A i u jiných velikánů šachové historie šla jejich „praktická“ hra ruku v ruce s „nepraktickým“ – nebo, lépe řečeno - “nadpraktickým“ uměním.
Jestliže jsem se tedy postupem doby stal pro svého syna trenérem a určitou šachovou „autoritou“, vždy jsem se snažil zaměřovat jeho pozornost na uměleckou stránku šachu, na to, aby v šachové partii hledal především krásu. V čem však tato „krása“ šachu spočívá? Studiem šachové hry jako takové a tvorby velkých postav historie jsem dospěl k poznání, že krása či dokonalost je u šachové hry totožná s harmonií a jednoduchostí. „V jednoduchosti je krása!“ – tato zásada největšího génia šachové historie, José Raúla Capablanky, se pro mne stala prvním axiómem šachu a základní učitelskou a trenérskou metodou.
Je asi přirozené, že nejvíce obdivovaní a uznávaní bývají šachisté útočného, kombinačního stylu hry. Jiskření na šachovnici, kaskády obětí, rozbití soupeřovy pozice a matový útok – přesně takováto hra se „líbí“ a ti, kdo právě takto hrají, jsou miláčky přihlížejících diváků i těch, kdo si tyto partie přehrávají. Co na tom, že oběť byla sice „krásná“, ale nekorektní, že „odvážný“ a „smělý“ útok se v následné analýze ukázal spíše hazardem a že „efektní“ výhra byla dosažena více soupeřovou slabou obranou než neodrazitelným útokem – hlavní je, že se na šachovnici „něco děje“. Takovýto kavárenský, voluntaristický přístup k šachu mně byl vždycky cizí a i svého syna jsem před ním varoval. Za jedině správné a ve svých důsledcích i nejúčelnější – a tedy i nejkrásnější- jsem vždy považoval strategicko-poziční vedení partie, samozřejmě s neustálým a důsledným vnímáním změn ve struktuře pozice a adekvátní reakcí na ně. Pro takovýto způsob hry jsou ideální polozavřená a zavřená zahájení s prostorem pro manévrovací hru a možností postupného hromadění malých výhod za účelem omezování soupeřovy protihry a jeho pomalého „zadušení“. „Ideální“ šachová partie je podle mne ta, v níž se postupně a metodicky uskutečňuje zamýšlený plán hry a v níž jde „útok“ (tedy zvyšování pozičního tlaku) ruku v ruce s „obranou“ (eliminací soupeřových aktivit). Tento způsob hry samozřejmě nevylučuje možnost kombinačního řešení – ovšem pouze za předpokladu, že taktika je založena na pevném základu, tj. že kombinační úder je logickým vyústěním předchozí pozičně-manévrovací strategie. Takovéto partie nejsou „krásné“ a „estetické“ (tedy v „normálním, „obvyklém“ pojetí krásy a estetična), neboť jejich krása má jinou, vyšší dimenzi, dimenzi „jednoduchosti čistých ideí“. Je to podobné jako v poezii – krásná báseň je nikoli ta, v níž se používají nabubřelé fráze a verbalismus, ale naopak ta, v níž je co možná nejméně slovy řečeno co možná nejvíce, tedy báseň hutná, vznešeně strohá a krásně jednoduchá. Obloukem se vracíme tam, odkud jsme vyšli – krása v konečném důsledku spočívá v prostotě, jasnosti, jednoduchosti…
Jako názornou ukázku toho, jak si představuji, že by se měly šachy hrát, uvedu jednu synovu partii, která se mně velmi líbí právě pro výše zmíněné atributy jednoduchosti a kompaktnosti:
Vít Kostka – Benedikt Hofírek Aljechinova obrana
(extraliga dorostu – Brno, 10.11. 2010)
1. e4 Jf6 2. Jc3 d5 3. e:d5 J:d5 4. Jf3 Sg4 5. Se2 (Bílý rozehrál poklidnou variantu, která pro něj zdánlivě nepředstavuje žádné riziko, zřejmě s úmyslem zajistit si malou, ale trvalou výhodu.) 5. Se2 J:c3 (Účelem této výměny není ani tak znehodnocení pěšcové struktury bílého, které nehraje významnější roli, jako spíše určité oživení této „mrtvé“ pozice…) 6. b:c3 e6 7. O-O c5 (Dříve než vyvine dámského jezdce, postupuje černý pěšcem.) 8. d4 Jc6 9. Se3 (Lepší bylo určitě 9. Sf4 s obsazením diagonály h2-c8.) 9. … c:d4 10. c:d4 Sd6 11. c3 O-O (Černý dokončil vývin a jeho pozice je, vzhledem ke kompaktnosti pěšcové struktury a slabinám bílého – pěšec c3, střelec e3 – již lepší.) 12. Dc2 Dc7 13. h3 Sf5 14. Sd3 (Bílý počítá s okamžitou výměnou střelců a dobrou pozicí, ovšem přehlíží mezitah černého.) 14. … Jb4! (Skvělá replika – odpověď bílého je vynucená. I když tímto manévrem černý nezíská žádnou materiální výhodu a pozice se navíc zjednoduší, přesto je evidentní, že následná koncovka pro něj bude výhodnější.) 15. c:b4 D:c2 16. S:c2 S:c2 17. a3 f6 18. Vfc1 Vfc8 19. Je1 Sg6 (Silní střelci a slabina na d4 hovoří jasně ve prospěch černého.) 20. V:c8 V:c8 21. Vc1 (Snaha o zjednodušení je u bílého pochopitelná, černý si však výhodu podrží.) 21. … Kf7 23. Kf1 b5 (Preventivní fixace pěšců dámského křídla je velmi důležitá.) 24. f3 Sb1 25. Ke2 Ke7 26. Jd3 S:d3 (Zajímavý moment. Černý zdánlivě nelogicky mění svého silného střelce a zároveň daruje tempo bílému králi, ovšem záhy se ukáže, že slabost pěšce d4 bude dostatečnou kompenzací…) 27. K:d3 Sg3 28. Sd2 Kd6 29. Ke4 f5 30. Kd3 Kd5 31. Sc1 Sf2 32. Sb2 h5 (Bílý je odsouzen k pasivní obraně a černý zesiluje pozici. Všechno směřuje k zisku pěšce d4.) 33. Sc3 g5 34. Sb2 h4 35. Sc3 f4 36. Sb2 Se3 37. Kc2 (Bílý je fakticky vytempován, po 37. Sc3 rozhodne 37. … Sc1!) 37. … S:d4 38. Sc1 (Pěšcová koncovka by byla pochopitelně též prohraná.) 38. … Kc4 39. Sd2 Sa1! (Hezký studiový obrat – bílému za chvíli opět dojdou tahy.) 40. Se1 a6 41. Sd2 Kd4 42. Se1 Ke3 – bílý se vzdal. Ne, v této partii nebyly žádné oslnivé kombinace ani matový útok, „pouze“ chladná logika a přesná technika. Přesto – či lépe řečeno právě proto – jsem přesvědčen, že šachy se mají hrát „nějak“ takto…
