Když jsem svého syna (bylo mu tehdy asi 5 roků) naučil tahat šachovými figurkami, seznámil ho s matovým vedením dvěma věžemi, dámou, jednou věží atd., vysvětlil mu všeobecné zásady zahájení s důrazem na rychlý a harmonický rozvoj figur a nakonec s ním začal hrát, velmi mne překvapilo, když mi po nějaké době řekl, že by namísto 1.e4 raději zahajoval hru dámským pěšcem – 1.d4. Překvapilo mne to především proto, že všechny trenérské autority radí přesný opak – tj. učit děti nejdříve otevřeným hrám a takticko-kombinačnímu umění (což je spojeno s 1. e4) a strategicko-poziční zásady tzv. polozavřených a zavřených her (vznikajících většinou právě po 1. d4) nechat až na dobu, kdy dítě šachy více pochopí. Tak např. slavný sovětský šachový trenér Vladimír Zak (abych uvedl alespoň jeden konkrétní příklad) ve své knize „Puti soveršenstvovanija“ píše následující: „Zásada vynikajícího velmistra Richarda Rétiho, že je totiž nutné se nejdříve naučit kombinační obratům a teprve poté přejít k poziční hře, je mimo jakoukoliv diskuzi. Musíme si ji připomínat tím spíše, že mnozí trenéři již na samém začátku práce s mladými šachisty je učí rozehrávat klidná zahájení typu Caro-Kann namísto gambitové hry. Není nutné dokazovat chybnost podobné výukové metodiky, která brání rozvoji dětské fantazie a protiřečí základnímu pedagogickému zákonu – postupovat od jednoduchého ke složitému.“
Je tu však jeden zajímavý detail – ve stejné knize o stránku dříve uvádí Zak jiný Rétiho citát: „Jako v lidské společnosti neexistují absolutní zákony, tak ani v šachu nemohou existovat absolutní zákonitosti.“ Není v těchto dvou Rétiho výrocích latentní rozpor? Ten první totiž vyznívá značně dogmaticky, druhý naopak spíše relativisticky… A je vůbec pravda (abych se vrátil k Zakovi), že poziční hra je složitější než kombinační?
Důvod, proč děti učit nejdříve kombinačnímu umění, tkví podle Vladimíra Zaka v tom, že děti samy již svou přirozeností tíhnou k tomu, že vidí smysl šachové hry v uskutečnění nějakého – pokud možno nečekaného a efektního – kombinačního obratu. Zároveň však dodává, že připravit kombinaci je pro ně mimořádně obtížné a pokračuje: „Teprve ve 12-14 letech, kdy si osvojí základní zásady poziční hry, se postupně propracují i ke správnému chápání taktiky.“
Tady si však dovolím oponovat. Pokud se má začínající šachista učit poziční hře až ve 12-14 letech, je to podle mne beznadějně pozdě. Mohl jsem se setkat s případy mladých šachistů, kteří vyrostli na zásadě „nejdříve taktika“ a vskutku dosahovali výborných výsledků. Pak však ve svém šachovém vývoji ustrnuli, přičemž hlavním důvodem byla zcela evidentně neschopnost a možná i nemožnost naučit se po rychlém „kombinačním vzplanutí“ strategicko-pozičním zásadám, které jsou v šachu naprosto klíčové. Pedagogická zásada „od jednoduchého ke složitějšímu“ platí samozřejmě tehdy, učí-li se dítě psát, číst a počítat, ale je tomu tak i šachu? Či – přesněji řečeno – není tomu v šachu právě naopak?
Takovéto úvahy mi tedy tenkrát procházely hlavou, když měl syn již od začátku sklon k polozavřeným a zavřeným hrám. Nakonec jsem mu tuto „výjimku z pravidla“ povolil a dnes si myslím, že jsem se rozhodl správně. Tedy – že se správně rozhodl můj syn…
