Nekončící cesta (11)

Trenéři a „trenéři“

Kvalitních šachových trenérů v naší zemi není mnoho. Těch špičkových pak ještě méně – vlastně pouze tři. Ti dva druzí jsou Evžen Gonsior a Alois Lanč…

Když se jednou ptali Anatolije Karpova, zda neuvažuje stát se po skončení aktivní kariéry šachovým trenérem, odpověděl záporně. A zdůvodnil to tím, že k tomu, aby byl dobrým trenérem, mu chybí pedagogické vlohy.

Nezasvěceným a šachu neznalým lidem by se mohlo zdát, že čím je kdo lepším praktickým hráčem, tím lepším bude i trenérem. Ve skutečnosti zde přímá úměra neplatí – viz Karpov. Ostatně – když bychom se podívali do jiných sportovních odvětví, zjišťujeme to stejné – např. mnozí fotbaloví trenéři byli sice v minulosti výbornými hráči, ale je zároveň i nemálo těch, kteří to jako fotbalisté „nikam nedotáhli“, jako trenéři však byli mimořádně úspěšní (Karel Bruckner).

Vraťme se ale k šachu a k „mé maličkosti“. Hned zkraje řeknu, že jsem jako praktický hráč žádnou „díru do šachového světa neudělal“ a ani nemám žádné oficiální trenérské osvědčení. Můj syn, kterého trénuji, je ale dvojnásobným republikovým přeborníkem, stříbrným medailistou z ME hráčů bez omezení věku do ELA 1800 a šachově převyšuje své vrstevníky, které mnohdy za 300Kč na hodinu trénují všeobecně uznávané „kapacity“. Jak je možné tento rozpor vysvětlit? Možnosti jsou dvě: Buď jsem lepším trenérem než ti ostatní, nebo je můj syn „zázračným dítětem“, které těží ze svého talentu. Ovšem – syn žádným „supertalentem“ (jak se o něm často k mé nelibosti píše) a tím méně zázračným dítětem není. Zbývá tedy ta druhá možnost… Jak je ale možné, že jsem dobrým trenérem, když na to nemám žádný úředně vydaný a orazítkovaný „papír“?

Ach jo, ty „nepostradatelné“ papíry, ty všudypřítomné „bumážky“,ta „nezbytná“ lejstra, hlásající, že majitel tohoto průkazu je způsobilý k… Když jsem se v jistém období svého života potřeboval naučit cizí jazyk, tak jsem se ho prostě naučil. Ale – když se člověk uchází o zaměstnání, neptají se ho, zda umí NJ, AJ…, ale zda má státní zkoušky, tj. zda má potvrzení, že ten cizí jazyk „umí“. No – já jsem si ty státnice obratem udělal, ale nechápu, proč bych měl skládat trenérské zkoušky z toho, jestli rozumím šachu…

Spolu se synem jsme v našem šachovém prostředí svým způsobem pro někoho bílé vrány, pro jiného černé ovce, na tuto situaci jsme si však již zvykli. Šachoví „trenéři“ se cítí asi dost trapně, když jejich svěřenci zaostávají za Benediktem „o několik délek“ a jejich rodiče uvažují o tom, zda je vůbec k něčemu dobré tyto „trenéry“ platit. Vím, že většina těch, kdo mi radí, abych synovi obstaral také takového „kvalifikovaného“ trenéra, to myslí dobře. Někdy to jsou i dost komické rozhovory. Např. jeden z nich s tatínkem jistého mladého hráče probíhal před časem takto:

X: „Pane Hofírku, vy prý trénujete syna sám?“

Já: „Ano.“

X: „Ale vy prý nemáte žádnou trenérskou třídu?“

Já: „To nemám a ani nevím, co to je.“

X: „Víte, nechci vám radit, ale nebylo by pro Benedikta lepší, kdyby ho trénoval kvalifikovaný trenér? Já šachům nerozumím, ale podívejte se na mého syna, trénuje ho pan Y a už má ELO 2000.“

Já: „To je právě to, že šachům nerozumíte. Hru vašeho syna sleduji a vím, že je to velmi nadějný šachista. Škoda jen, že ho trénuje pan Y, který ho brzdí v jeho vývoji. Kdybych ho trénoval já, měl by dnes ELO 2200.“

Takže – svého syna budu nadále trénovat já, což ovšem nebude trvat dlouho. Postupně se totiž vypracovává k tomu, že se trénuje sám, a to je asi pro trenéra ta nejlepší vizitka – totiž dostat svého svěřence na takovou úroveň, kdy už vlastně žádného trenéra nepotřebuje…