Před pár dny se mi v noci zdál sen. Bylo to těsně před probuzením, a proto zůstal v mých myšlenkách ve velmi ostré a zřetelné podobě.
Byl jsem v něm už v pokročilém věku, na kursu společenského chování. Učili nás tam nejzákladnější poučky a pravidla. Jedním z nich bylo, že když s někým mluvíme, měly by puky na našich kalhotách být kolmé k osobě, s níž hovoříme. Názorně nám tam ukazovali, že když s někým hovoříme jen tak přes rameno, tak naše puky prostě nejsou a ani nemohou být na kolmo k oslovované osobě. Lektoři toto považovali za velký společenský nonsens. Bylo to názorné a musel jsem jim dát za pravdu.
Skoro každou noc se o půl třetí tak na hodinku probouzím.
Přemýšlím si o životě, o snech, o všem možném. Tu noc mě při tom přemýšlení přepadl velký neklid. Uvědomil jsem si, že jsem o takové poučce nikdy neslyšel, nemám ji v paměti, jsem přesvědčený, že je pro mě úplně nová. Jak se tedy mohla objevit v mé hlavě? Mohlo by to znamenat, že mozek může pracovat a vzdělávat se nezávisle na našem vědomí, když třeba spíme? A proč si to tak ostře uvědomuji až teď, co to znamená?
Zneklidnilo mě to. Může snad být všechno úplně jinak?
