Před půlrokem od nás, ode mě a od Václava, odešla naše Maminka. Ty dny jsem nějak zvládal. Ono bylo třeba leccos zařídit a na tu nejtěžší chvíli – na smuteční rozloučení – jsem si na pomoc vzal půlku tablety Lexaurinu. Život musel jít dál.
Až teď mi začíná maminka až k bolesti chybět. Čím dál častěji vzpomínám na chvíle s ní. Před pár dny jsem na naší zahrádce sbíral pro Sheilu (…jednu pro sebe, jednu pro ni…) její oblíbené lesní jahody a náhle mi vhrkly slzy do očí.
Hodnou chvíli jsem vzpomínal, jak jsem jako malý kluk chodíval s maminkou podél její milované Rokytenky do Končin na lesní jahody. Ona nesla v ruce skleničku na jahůdky, já se motal okolo jejich nohou, něco jí vykládal a ona se na mě krásně usmívala…
Jen těžko jsem se ze svých vzpomínek z nejsladších vracel zpátky do reálného života.
Mám o dvacet let staršího kamaráda. Už desetiletí tak jednou za tři týdny za mnou přijede na Dopravní stavby a vykládáme si o životě. Vždy si máme co říct a navzájem i poradit.
Na návštěvách před tím půl rokem a dlouho před ním se nikdy nezapomněl zeptat: „A co maminka, co říkala? Jezdíš za ní? A když něco, Vlastíku, nevíš, zeptej se jí, ona Ti odpoví!“
I kvůli jeho slovům jsem za maminkou pravidelně jezdil a byl s ní! A ať o tom přemýšlím jak chci, tak tahle jeho rada byla jednou z nejcennějších, jež jsem ve svém životě dostal.
Hezké léto Vlastík
P.S. Trošku na odlehčení – v těchto dnech dělám v Rabac – Šéfa pláže :).
