David Kaňovský mi včera na svém blogu promluvil z duše. Mám na mysli jeho úvodní věty: „Nevím přesně, čím to je, ale už skoro měsíc jsem na svůj blog nic nenapsal. Chápu, že je to zcela trestuhodné, ale nějak se mi nedostává dostatek času na mnoho věcí, ani věci na prodloužení (či zpoždění?) času.“ Byl jsem v pokušení opět něco připsat do komentářů. Třeba mu poradit, jak se přiblížit k velmistrovskému titulu. Když mu druhá norma zatím uniká, měl by nejprve zkusit uhrát tu třetí! Mně to tak trochu vyšlo, protože druhá norma byla z Extraligy, ale uznávám, že má rada je mimořádně hloupá.
Měl bych se ale raději starat o sebe a něco napsat. V uplynulých týdnech jsem měl jakousi tvůrčí krizi, která se u mě obvykle záhadně překrývá se zkouškovými obdobími. Pravda, ať třeba mám i krizi, hlavně když je tvůrčí! O netvůrčí krizi se jednat nemohlo, protože nejsem netvůrek ani netvor.
Teď trochu vážněji. Měl jsem i jeden námět na silvestrovský blog, vymyslel jsem dvě šachové „studie“ s hodně neobvyklým zadáním, ale nakonec jsem se rozhodl je (zatím) nepublikovat, byl by to takový divně nahořklý humor. Autocenzura opět zvítězila. Možná k 1. dubnu změním názor?!
Ještě se mohu trochu vymlouvat na studijní povinnosti, přestože s postupujícím zpožděním studia ztrácím na tuto výmluvu nárok. Nedávno jsem složil zápočet a zkoušku ze španělštiny. Když jsem v zápočtovém testu zkazil cvičení zaměřené na rozkazovací způsoby, vyvodil jsem z toho závěr, že až pojedu do Španělska, nemám nikomu rozkazovat. U zkoušky jsem napsal velmi hloupou slohovou část, ale sami vidíte, že jsem z toho žádné závěry zatím nevyvodil.
Mluvil jsem ale o tvůrčí krizi. O zkouškovém období mě pravidelně přepadají různé depresivní myšlenky, tak proč se o ně nepodělit?
Tentokrát budu psát o šachách. Hra, do které jsem se před lety zamiloval a jíž jsem slíbil (Nebo neslíbil? Nějak si nemohu vzpomenout.) věrnost navěky, se změnila. A neřekl bych, že k lepšímu. Nebo jsem se změnil já? Podívejme se na situaci podrobněji.
Ne, nebojte se, nehodlám přestat hrát šachy, stále je mám velmi rád, stále nabízejí mnoho prostoru k tvorbě, ale jsou trochu jako Slunce, které sice neustále vydává životadárné záření, ale zároveň se tím pomalu, ale jistě vyčerpává. Teorie zahájení se rozrůstá do hloubky i do šířky, šestikamenové pozice jsou rozebrané až do posledního tahu[i] a sedmikamenové jsou na řadě. Myslím, že šachisté si dnes mohou vydělat na živobytí povětšinou snáze než dříve (i když i to je diskutabilní), ale zároveň jsem si jist, že prostor pro vlastní tvorbu se pomalu, ale jistě zmenšuje.
Nejhorší je, že k vyčerpávání šachů sám přispívám, přestože jsem jeho obětí. Něco takového říkal pan exprezident Havel o vztahu československých občanů k minulému režimu a něco podobného jsme se učili v sociologii o vztahu člověka a společnosti. Společnost ovlivňuje jedince, ale funguje to i naopak. V některých případech ale působí oba tyto vlivy stejným směrem. Což vidíme právě na vyčerpávání šachu, abych se vrátil k tématu.
Na jedné straně se mi nelíbí vzrůstající role počítačů, na druhé straně je při komentování pro časopisy nebo přípravě na zahájení také využívám, protože nechci dělat mnoho chyb. Snaha o správnost poznámek (slovo pravdivost zní jaksi vznešeněji) je bezesporu důležitá, ale neměla by asi jít na úkor čtivosti.[ii]
Příliš neuznávám bezduché memorování teoretických variant, ale (oduševnělá?) příprava na zahájení mě vlastně někdy docela baví. Chci být tvůrčí a hrát zajímavě, ale pokud možno tak, aby mě to nestálo ani půl bodu. Úspěch pro mě není vším, ale chci být první mezi rovnými.
Abych uzavřel svou úvahu, ještě jednou bych chtěl upozornit na Fischerovy šachy. Figury sice mohou někdy stát opravdu divně, ale odpadá tam 20 „opsaných“ tahů a partie jsou tvůrčím procesem už od začátku. Tu hru mám velmi rád. Proč ji tedy téměř nehraji? Vrcholové šachy dnes jsou především sportem a ten je závislý na přísunu finančních prostředků. Kde nejsou finance, tam obvykle nebývají ani špičkoví hráči. Opět se zde střetává pojetí šachu jako (vrcholového) sportu a jako tvůrčí činnosti. Důraz na jednu z těchto stránek obvykle vede k většímu či menšímu potlačení té druhé. Znáte nějaké řešení?
[i] Pravda, mnohé zajímavé pozice existují zatím snad jen v databázi, ale do „kolektivního vědomí“ se nedostaly.
[ii] V létě jsem četl velmi zajímavou šachovou knížku Strategija endšpilja. Po typografické stránce byla příšerná. Pokud jde o taktiku, varianty byly mnohdy převzaty z jiných zdrojů a mnohé (nejen) autorovy varianty obsahovaly značné chyby. Přesto se podle mě jedná o skvělou knihu. Autor se zaměřil na téma vyjádřené v názvu a dalším stránkám nevěnoval zdaleka takovou pozornost. Šachové programy působí právě opačně: pomohou odstranit různé chyby, ale obtížně rozlišují důležité od nepodstatného. Zajímavé od nezajímavého téměř neumějí rozlišit, protože se o šachy nikdy nezajímaly.
