Myšlenky z rotopedu

Myslím, že každý z nás má v oblibě určité věty a slova, která používá víc než je obecně obvyklé. Konkrétně pro moji osobu mě teď, v první chvíli, napadají slova prosím; pan; intenzivně; hoši; pokora; nemyslím to ve zlém; kamarádi; ženatá; komuňizmus; nestresujte mě;  pochvala…. (Bohužel mezi ně patří i slovo vyňaté – je na pět písmen a začíná na č – hráči bowlingu ho někdy ode mě slyší.)

                Skupinky námi používaných oblíbených slov by jistě byly  zajímavým náznakem námi používaného způsobu komunikace, možná i našich povah. Zkuste jimi případně přispět, bude-li se Vám chtít, do diskuze J…

                Nevím, jestli víc než slova jsou pojmy, ale mě po celý život mimo jiné zajímá pojem fikce a taky absurdita. Zažíváme je asi všichni, některé více, některé méně povedené. Ale mám tyto situace rád. Vnímat je, nehnout při nich brvou, případně se jich účastnit, rozvíjet je. To mě uspokojuje. (Mimochodem to výše uvedené vyňaté slovo není to, které by možná v první chvíli někoho z Vás mohlo výjimečně napadnout.)

                Moje pravděpodobně nejlepší fikce trvala zhruba sedm let. Když jsme v roce 1992 založili Dopravní stavby, začala chodit na moje jméno spousta doporučené pošty. Neustálé chození na poštu mě nervovalo,  a tak jsem se dohodl se zaměstnancem ekonomického úseku a mým dlouholetým kamarádem, že mu budu půjčovat občanku, a on tu poštu bude mým jménem vyzvedávat. Prošlo to napoprvé, na podesáté a pak už to byla jen rutina.  Pracovnice na přepážce začaly časem mého kamaráda  vnímat jako váženého pana ředitele, on má i takovou vizáž, a ani občanku už po něm později nechtěly. Občas s ním prohodily pár slov, jak se daří firmě, co rodina atd. Říkal jsem si, že kdybych tam zašel se svojí občankou jako pan Chládek, že chci vybrat  peníze nebo podobně, tak  by si byly ne na devadesát devět, ale na sto celých nula nula procent jisté, že se jedná o podvodníka a volaly by policii. Totálně by  nastalé situaci, fikci, podlehly. Když jsme po oněch sedmi letech měnili poštu, přišel kamarád za mnou, ať se nezlobím, že už to dělat nechce, že už mu to v posledních letech nedělalo dobře. Na jeho nezvykle vážných očích jsem viděl, že nemá cenu ho přemlouvat.

                To byla dávná fikce, ale zajímavé situace zažíváme asi všichni poměrně často. Jedna, spíš ta absurdní, mě potkala minulý týden ve Vaňkovce v Brně;

Zaparkoval jsem vedle auta s řidičem, chtěl jsem vystoupit, ale on začal vyjíždět. Sundal jsem tedy ruku z kliky dveří a chystal si ještě jakési papíry. Podvědomě jsem zaregistroval, že vedlejší auto se jaksi zhouplo a zastavilo. Aha, ruční brzda, napadlo mě. Auto během několika vteřin naznačilo opět couvání, opět tedy moje ruka automaticky na kliku dveří, a opět jakýsi náznak zhoupnutí a zastavení. To už jsem mrkl na místo řidiče a spatřil postarší ženu, černovlásku. Přestože jsem spěchal, byl jsem kupodivu poměrně v klidu. A i ten můj pocit klidu a jakoby „velkorysé“  tolerance mě v tu chvíli docela uspokojoval. Dodatečně  vnímám, že to bylo trošku spíš mužsky přízemní. Při pátém šestém naprosto stejném opakování situace mě už klid začal opouštět, absolutně jsem nechápal co se může dít. Konečně paní vyjela, srovnala auto do uličky a chystala se odjet. To už jsem byl bleskově vystoupený a jen automaticky obhlédl situaci. Ten pohled mě šokoval. Řidička se chystala odjet a vedle jejího auta se přitom na zemi  válely dva poježděné, zašpiněné, cca pětilitrové, umělohmotné kanystry s persilem nebo nějakým jiným podobným svinstvem. Představa, že by ony kanystry byly řidičky, že si je koupila, nenaložila, pět minut přes ně skákala a pak bez nich odjela, mi připadala naprosto absurdní a neuvěřitelná. Přesto jsem na ni rychle zamával. Ona můj pohyb zaregistrovala a naše pohledy se střetly. Prstem jsem ukázal na kanystry. Nevěřil jsem svým očím a uším. Ona skutečně zastavila, vystoupila, společensky se usmála  a se slovy „Ježíš, já bych je tady zapomněla“ začala špinavé kanystry nakládat. Pomohl jsem ji, popřál hezký den a nejvíc mě z toho všeho  fascinovalo, že ona situaci považovala za naprosto přirozenou a byla úplně v pohodě.

Původně když jsem si o tomhle blogu přemýšlel,  jsem předpokládal, že někde tady  skončím svoje zamyšlení o slovech, fikcích a absurditách. Ale připadá mi to neukončené a ono opravdu tohle zamyšlení mělo prapůvod úplně někde jinde.  A sice v absurditě, kterou jsem osobně nezažil, ale kterou na dálku vnímám a o které jsem přemýšlel, a i o věcech navazujících a výše uvedených, při páteční rotopedové trestné dvojhodince. (Cyklocestu do  šachových Zaječic jsme z důvodu počasí  škrtli.)

Připadalo  mi opravdu absurdní, že člověku, který svojí nechutnou  opilostí znesvětil symbol naší státnosti, české  korunovační klenoty, není hanba o týden později rozhodovat, kdo by měl  či neměl být profesorem.

Připadá mi taky absurdní, že v médiích mají obrovský prostor „celebrity“, které vlastně nic zásadního nedokázaly, ničím zásadním společnosti neprospěly. Naopak že mimořádní  lidé, skutečné světové osobnosti svých oborů, jsou na pokraji zájmu. Měli bychom těmto osobnostem vědy, výzkumu, zdravotnictví, inženýrství, umění… dopřát více sluchu a uznání, a zvláště v médiích. I kdyby jen jako příklad mladé generaci, kde jsou ty pravé hodnoty. Oni to možná v první chvíli neuznají, ale kdesi v mozku zadrápnuté to některým do dalších let zůstane.

 Myslím, že třeba hodnotou, která  dodnes naštěstí nezdevalvovala, je profesorský titul. Je podložený spoustou práce, výchovou mladé generace, publikační činností atd., atd. Tento titul  se ani zatím nedá  jen tak jednoduše koupit za peníze, jak je dnes, u všeho možného, obvyklé.  

Myslím, že k jeho obecně uznávané vysoké společenské vážnosti  přispívá i to, že je udělován, respektive  tedy spíše předáván,  prezidentem republiky. Připadá mi absurdní, že bychom to měli zrušit jen kvůli mělkým náhledům  pana Zemana na společenské souvislosti.

 

                                                                                                                                             Vlastík

P.S.   Napsal jsem to úplně opačně, než jak to vznikalo i s odstavcem, který jsem už  nechtěl psát. Ale nemělo by to logiku.(Přemýšlel jsem si ještě hodně i o pojmu image a jak souvisí s fikcí, ale to už bych se do toho zamotal přespříliš.)