Můj zajímavý život

 

Už ani nevím, kdy během těchto prázdnin jsem si to poprvé uvědomil. Když jsem probíral v mysli své zprávy z turnajů, přišel jsem se zajímavým postřehem. Mezi mými pěti až sedmi (nebo možná i více) podle mého názoru nejzdařilejšími reportážemi z turnajů najdeme jen jedinou z turnaje, který se mi podařil.(Jedná se o blog o chorvatské lize 2009. Ostatní pocházejí z turnajů nezdařilých nebo přinejlepším průměrných (Dubai Open 2005, reportáž z turnaje Grand Prix v Soči 2008, Světový pohár 2009, řecká liga 2010, Mainz 2009 i další). Není to zvláštní? Možná ne tolik. Právě u článku ze Soči 2008, kde jsem bez výhry rozdělil poslední místo, jsem byl hnán ambicemi napsat alespoň pěkný článek. Po vydařené soutěži takový motiv chybí a kromě toho obvykle bývám zaměstnán komentováním partií pro časopisy.

Když už se bavíme o těch partiích… Na rozdíl od mnohých jiných hráčů sice zveřejňuji i své prohrané partie, ale podstatně častěji a raději publikuji ty vyhrané. A zatímco vyhrané partie komentuji obvykle přibližně na pět stránek, prohrané jen na tři a půl – asi se mi o nich nechce tolik psát. Je to zvláštní, ale někdy se mi zdá, že mé komentáře k vlastním porážkám bývají právě proto čtivější. Správně stručný bývám při komentování cizích partií, ale tam mi zase chybí osobní prožitek a vhled do myšlenek hráčů.

O sobě prostě nějak neumím psát stručně, protože mi vlastní myšlenky a zážitky připadají zajímavé. Ani tak ne proto, že bych byl namyšlený nebo že by skutečně byly zajímavější než zážitky a myšlenky jiných lidí, ale proto, že jsou prostě moje. Pravdou ovšem je, že čtenářům a čtenářkám to tak připadat pochopitelně nemusí. Věřím, že po světě chodí stovky miliónů lidí, kteří více než já mají světu co sdělit, ale kteří na to například kvůli pracovní vytíženosti nemají čas. Někdy jsem to formuloval ve tvaru celkem vážně míněného „zákona“: „Čím více má člověk k danému tématu co říci, tím méně k tomu má času – pokud to není v popisu jeho práce.“

Možná je ale svým způsobem dobře, že mi vlastní zážitky a myšlenky připadají zajímavé. Mnoha lidem by můj život mohl připadat svým způsobem jednotvárný nebo nudný, přeci jen podstatnou jeho část trávím sezením u počítače, čtením knížek a hraním šachových partií. Málo společenských kontaktů, žádné extrémní zážitky, spíše trpělivá každodenní práce (opravdu je to práce?), která se někdy blíží k rutině. Mně ale díky výše uvedeným důvodům vlastní život připadá velmi zajímavý, občas snad až příliš. Každopádně se téměř nikdy nenudím. Takže můj velký zájem o vlastní život má i pozitivní roli. Jen bych si při psaní měl včas uvědomit, že nemám své „zajímavé“ ideje vnucovat ostatním ve formě desetistránkových článků.