„Motta“

Některé věty nemám rád, třeba například tuto: „Co pro Vás mohu udělat?“ Úplně se mi při jejím vyslovení ježí kůže na zádech. Vždycky si říkám: „Proč z těch lidí jejich školitelé dělají takovéhle nevýrazné, unifikované opice? Kde je krása mluvy, okamžitý nápad, záblesk improvizace, či jen pouhá radost ze zapředení, jak ptačí peříčko lehounkého rozhovoru?“

                Komunikaci s lidmi, a zvláště s těmi neznámými, mám velmi rád. Možná i právě proto občas sním o představě, že místo stavařiny mám poradenskou kancelář a živím se rozhovory s lidmi. Jen tak s nimi komunikuji, a při tom se je pokouším  zbavit starostí a nacházet  řešení jejich problémů. Platili by mi případně jen to, co by sami uznali za vhodné, podle toho zda jsem jim s jejich bolestmi skutečně pomohl.

                O výše uvedených myšlenkách jsem si přemýšlel při prvních kilometrech své dnešní jízdy za maminkou do Albertina do Orlických hor. Po návratu večer jsem se chystal napsat blog o některých větách, respektive spíše „mottech“, jimiž se pokouším řídit a která mi v mém životě docela pomáhají. Motto „komunikace“  mezi ně zcela  jistě patří, ale favoritů jsem měl více. Například větu „Jednou vynecháš, pokaždé vynecháš“, nebo „z každého negativa se snažit udělat pozitivum“ atd. Cestou za maminkou jsem ale zažil drobný miniminipříběh a proto se pokusím psát něco právě o Komunikaci.

                Hned na začátku jsem se chtěl zastavit na bleskový oběd v některém z motorestů. Ještě před tím jsem si ale při jízdě třídil úkoly, jež jsem zanedbal, a které bych měl v brzké době uskutečnit. Několik telefonátů, několik návštěv. Tím, že jsem opět odjížděl do kraje mého mládí, tak mi již poněkolikáté hlavou bleskla myšlenka o případném domluvení si schůzky s někým  z firmy Vodovody  a Kanalizace  Jablonné nad Orlicí. Již jsem o ní několikrát pozitivně slyšel a mimoto okolo dvacítky jsem tam chytal za místní fotbalové mužstvo. Zůstalo mi tam několik dobrých kamarádů a tak se  myšlenka na případnou technologickou spolupráci s tamní firmou nezdála úplně odtažitá.

                Nakonec jsem na oběd zastavil, a za ty desítky let úplně poprvé, v motorestu v Sebranicích, zhruba ve třetině cesty. Chtěl jsem si dát rychle meníčko a ujíždět dále. Číšníka jsem se zeptal zda meníčko mají, on ale řekl, že ne, že pouze jídla z jídelního lístku. Chtěl jsem v první chvíli odejít, ale pak jsem sám sobě řekl: „Nehoň furt ty minuty a v klidu se najez.“ Vytáhl jsem si brýle a po rychlém prostudování jídelního lístku si objednal. Následně jsem z aktovky vytáhl diář na poznámky a taky ještě nepřečtený bulletin Pražské šachové společnosti. Na to, ale kupodivu vůbec nedošlo, během minuty přede mnou přistála polévka a  za pár chvil i hlavní jídlo. To byl skvělý průběh. Začal jsem jíst a mezitím k vedlejšímu stolu, zády ke mně, přisedl muž v obleku. Jeho komunikaci s číšníkem jsem nemohl nevnímat. „Dal bych si meníčko.“ „To my nemáme, jídla jsou jen z jídelního lístku.“ „Tak děkuji.“ Číšník odešel, muž následně vstal a trochu nerozhodně si oblékl zpátky sako. „Pane“ oslovil jsem ho. Neslyšel. „Pane!“ zvýšil jsem hlas. S překvapením se ke mně otočil. „Ta jídla mají hotová bleskově. Dejte si něco, bude to opravdu rychlé.“ „No, já jsem si navíc ještě nechal brýle v autě, asi pojedu jinam,“ odpověděl. Po několika vteřinách si ale opět sedl, do natažených rukou vzal jídelní lístek a pokoušel se v něm číst.

                To jsem nemohl nevyužít. „Pane“ oslovil jsem ho znovu. Neslyšel. „Pane!“ Opět jsem zvýšil hlas. S trochu nedůtklivým očekáváním se ke mně otočil. Já jsem si beze slova sundal brýle a podal mu je. To už v  jeho očích zajiskřil neznatelný pobavený úsměv. Následně si vybral jídlo a s poděkováním mi podal brýle zpět. Nedokáži to asi přesně a naplno vyjádřit, ale takovéhle scénky ze všedního života prostě miluji. Následně jsem už jen zaplatil a odešel. Při otevření dveří jsem se otočil, naše oči se setkaly, jen jsme  si zdvořile pokývli hlavami, ale on i já jsme věděli, že to celé bylo velmi fajn.

                Na parkovišti jsem přišel ke svému autu a zaregistroval, že z druhé strany od dodávky mercedes se ke mně blíží statný muž. Neznal jsem ho, to mě trošku znervóznilo, ale bylo naprosto zřejmé, že jde za mnou. Následně mě šokoval naprosto nečekanou větou. „Nejseš ty, nejste vy Hagár? Nechytals kdysi za Jablonné? Neznám tě jménem, ale my fanoušci jsme ti přezdívali Hagár.“ Třicet let mě tak nikdo neoslovil. „Vy jste mě po těch letech fakt poznal?“ zmohl jsem se na odpověď. „Jo, hnedka. A i v tý hospodě jsi seděl, aby měl přehled, jako bys za zády neměl zeď, ale brankářskou síť.“ Jeho ústy mě zcela nečekaně oslovila daleká minulost, ale to nebylo všechno. Koutkem oka jsem mrkl na jeho auto, chtěl jsem v těch několika málo vteřinách najít nějaký záchytný bod, zorientovat se. Ten pohled dokonal moje překvapení. Nápis na autě zněl – „Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí“.

Drahnou chvíli jsme ještě setrvali v příjemném rozhovoru. Bylo to nakonec po všech stránkách příjemné, nejen gastronomické ale i duševní, občerstvení.

                Nebojme se komunikovat! Co nejvíce otevřeně a upřímně. Vždy se nám to vrátí!

                                                                                                                                                             Vlastík