Domů » Motivace

Motivace

Občas se mi stane, že si nemohu vzpomenout na jméno člověka, jenž mě někde; většinou na nějaké sešlosti; nečekaně osloví. Nebo si nemohu vzpomenout na zeměpisný název místa, o němž se s někým bavím. Vím o něm takřka všechno, jen ten název mi chybí! A podobně! Ty chvíle jsou většinou k uzoufání nepříjemné.

 

Sice se mi zdá, že od doby co jsem z devadesáti procent omezil spotřebu alkoholu, se křivka zapomínání významně nezhoršuje, ale její konstantní hodnota i tak zcela jistě nějaká existuje.

 

        Když o těchto věcech někdy přemýšlím, tak si zdravý lidský mozek představuji jako planetu obklopenou masívní klenbou životodárné, vodou nasáklé zelené džungle. Cokoliv do ní zapadne, jakýkoliv tvor, respektive myšlenka či zážitek, tak si dál žije svým životem, propojí souvislosti, zanechá stopu a zároveň vytvoří nesmazatelnou rýhu v její šedé kůře mozkové.

 

Na druhou stranu si ale představuji, že v kořenech džungle se okolo čtyřicátého roku věku mozku probouzí k životu hadi Alzheimeři a také další jim podobná havěť. (Pracovně jim všem dohromady říkám Alzi, Alzové)

    

Jedinou činností Alzů  je snaha rýt v kořenech dospělé rozkvetlé džungle a postupně ji co nejvíce zlikvidovat. Jejich živnou půdou je naše nečinnost a pohodlnost, alkohol, možná nikotin, další drogy, apod. Naopak Elzy paralyzuje a udržuje v nečinnosti naše duševní a tělesná aktivita, střídmost, sex, atd. Jestliže člověk ponechá  Alzům příliš mnoho prostoru, tak se v extrémním případě může stát, že v průběhu pouhé desítky let se z krásné zelené džungle stane jen nehostinná skalnatá poušť.  Holé kameny by už nebyly schopny přijímat myšlenky ani zachytit vzpomínky pro budoucnost. Vše by se odráželo pryč, bez zanechání stop a jizviček. Zbyly by jen rozžhavené skály, hadi a Nic.

 

A proč tohle všechno píšu?

 

HREJME ŠACHY!! Luštěme křížovky, učme se jazyky, cvičme….! Ale hlavně ty šachy. A je jedno na jaké úrovni, a kde, a s kým. Naše Hra je tou z nejlepších prevencí proti Alzům. Se svými soupeři na těch soutěžních šachovnicích možná prohrajeme, možná i častokrát, možná nás kapitán přeřadí do Béčka, do Céčka, ale to nevadí. Vždyť zároveň hrajeme ještě jiný, na první pohled možná neviditelný, ale o to důležitější zápas. A v tomto zápase můžeme jen vyhrát, respektive si co nejdéle chránit a zvelebovat svoji jedinečnou zelenou planetu.

 

O tomhle všem jsem chvilkami přemýšlel při své druholigové partii se sympatickým Karlem Miturou z Postoupek. Pomáhalo mi to a některé myšlenky dokonce i vyvolaly náznak úsměvu na mé tváři.

 

Myslím, a velmi upřímně, že v průběhu téhle partie jsem získal další motivaci k šachu. Že prohraji? Až tak to už nevadí, i tak to pro mě může dávat smysl.

 

 

 

Hezkou hru                        Vlastík

 

 

P.S. Případné čtenáře z Blanska a okolí bych tímto chtěl pozvat na závěrečný zápas II. ligy skupiny E mezi mužstvy Garde Lipovec a Pivovar Dalešice. Neděle 19. dubna od 10:00 do 14:00 Zámecká Sýpka Blansko, Nebeský sál. Občerstvení zajištěno. Pokud jste skončili s šachem někde na začátku, vůbec nevadí, přijďte nasát naši šachovou soutěžní atmosféru.

 

 

Jenom pro dokumentaci uvádím inkriminovanou partii.

Karel Mitura (2135) – Vlastimil Chládek (2058)

Sokol Postoupky, Garde Lipovec 29. 3. 2015

 

1.e4 c5 2.Jc3 Jc6 3.g3 d6 4.Sg2 e5 5.d3 Jf6 6.f4 Se7 7.Jf3 Sg4 8.h3 Sxf3 9.Dxf3 Jd4 10.Df2 0-0 11.0-0 Vb8 12.Kh2 b5  (Snažil jsem se hrát aktivně. Nevím, jestli výměna bílého střelce byla správná, ale je pravda, že po následném tahu bílého na mě bílá pole f5, d5, c4 doslova křičela.)

 

13.Jd1 b4  (jezdec d4 by náhle nemá nohy)  14.Je3 exf4 15.Dxf4  (Zvažoval jsem likvidaci černého střelce Bílého tahem J e2, ale říkal jsem si proč bych měnil dobrého jezdce za figuru na c1)  15….. Jd7   16.Df2 Sf6 17.Jd5 Se5 18.Sf4 Je6 19.c3 bxc3 20.bxc3 Da5

(bílému se moc nechtělo do zisku kvality tahy  Je7+, Jc6)  21.Sxe5 Jxe5 22.Je7+ Kh8 23.d4 Jd3 24.Dd2 Da6 25.d5

(zbývalo nám okolo osmi minut na  zbývajících patnáct tahů)  25…. Vb2 26.De3 Jc7 27.Jf5 Je8   28.Vfb1

(Zde se mi velmi  líbil tah Dxc3, nad jeho krásou jsem se trestuhodně kochal několik  drahocenných minut)  28… Dxc3 (tento tah jsem zahrál velmi přesvědčivě a důrazně, poprvé a naposledy jsem žil u této partie v přesvědčení, že teď tedy stojím dobře. Můj soupeř se na vteřinku zalekl, ale potom bleskově odpověděl   29.Dc3 – Da6,  velmi, velmi korektně mě přitom upozornil, že  se jednalo o nemožný tah. Jen jsem se zmohl na otázku, zda tedy musím táhnout dámou. Nepřemýšlel ani vteřinu : „Ne, nemusíte!“ Navíc přidal sympatický úsměv.)  Tak tedy znova 28a. …. Vxb1   29a.Vxb1 Je5 30.Vb8 Kg8 31.Je7+ Kh8 32.Jf5 Kg8 33.Dg5 Dxa2

 (ve vrcholné časové tísni jsem už nebyl schopen propočtu. Hrozba Jf3+ navíc vypadala tak krásně. Svým tahem Dxa2 jsem si ale v této partii podepsal ortel smrti.)  34.Jh6+ Kh8 35.Jxf7  1:0

                Při krátké popartiové analýze jsme se shodli, že tah 33 … f6  by vyřešil všechny problémy černého, nikdo z přítomných neviděl nádherný závěr spojený s obětí bílé dámy. (viz poslední diagram) 34. Dxg7 +  Jxg7   35.Jh6 + Kh8   36.Vxf8 #. Nádherné! Škoda, že to bílý neviděl, myslím, že tentokrát bych našel sílu tahat až do konce, do matu. A navíc tato kombinace by byla hezkou odměnou bílému za jeho velkorysost v 28. tahu. Myslím, že hodně hráčů na mé úrovni solidně útočí, ale o to hůře  brání. Místo tahů černého Dxa2 či f6 vedlo k poměrně vyrovnané, respektive značně nejasné, pozici tah 33… g6. S několika desítkami vteřin na hodinách, ale bylo pro mě nemožné ho najít.

 

                                                                                                                                             Vlastík

 

Vlastimil Chládek
Kouzelná úloha mistra Josefa MaršálkaPozdeň - šachová
Comments: 13
  1. Vojta Plát
    1 dubna, 2015 at 9:04 am

    Karel je super člověk, velmi hezká partie z obou stran, mat v závěru je opravdu povedený. I přes prohru super partie, jen ták dále! 

  2. Miloš Bříza
    1 dubna, 2015 at 9:13 am

     Moc pěkný článek Vlastíku, děkuji Vám.

    Takhle pochválit soupeře a ukázat krásu slušnosti a laskavosti Vašim čtenářům pohladí po duši.

    S vaším pohledem na Alzi bych souhlasit nemohl. Mám poměrně přemnoženou populaci takových Alzíků již od dětství. Ten pocit, když se člověk snaží vyformulovat výstižnou větu, které na konci chybí klíčové slovo a po několika dlouhých vteřinách je potřeba ho nahradit nějakým jiným, které ovšem celou stavbu té formulace zbortí … Stávalo se mi, že jsem si nemohl vzpomenout na jméno spolužačky, se kterou jsem v té době chodil osm let do třídy. Ale také se mi stalo, že jsem na ulici v pětadvaceti potkal kluka, kterého jsem viděl naposlet ve školce. A poznal jsem ho zcela bezpečně.

     

    Dvakrát v životě jsem se nezachoval jako Váš soupeř. Když mi bylo deset a hrál jsem v Ústí nad Orlicí „Pionýrskou sportovní ligu“ s dvanácti a třináctiletými, tak jsem se nějakým zázrakem usadil na prvním stole a projel turnajem 7/7. V posledním kole jsem měl o figuru méně a hrál jen proto, že již bylo málo času. Soupeř vzal do ruky mou dámu a náhle si uvědomil, že když ji vezme, dostane mat. Postavil ji zpět a začal se vymlouvat, že chtěl hrát svojí dámou a že se přehmátl. Možná to tak bylo, já však trval na pravidle šáhnuto – táhnuto. I tak se dá vyhrát turnaj. V poli za mnou zůstalo aspoň dvacet lepších šachistů než jsem byl já.

    Pokud toto čte můj soupeř (z Vsokého Mýta), tak mu posílám svůj pozdrav. Dnes bych (aspoň doufám) v takové situaci třeba nabídl remízu.

  3. Pavel Holásek
    1 dubna, 2015 at 10:31 am

    Já tu pozitivní náladu trochu naruším (a že si jinak nadhledu a lidskosti autora vážím!). Otázku „zda tedy musím táhnout dámou“ nepovažuju za korektní. Staví soupeře před jedno ze dvou zel: buď řekne „ano, musíte“ – a je za formalistu, ouřadu a blba, nebo řekne „ne, nemusíte“ – a tím přijde o výhodu, k níž přišel zcela korektně. Stane-li se to běžnou praxí, budou mít manipulátoři navrch a slušňáci budou biti (kolikrát jsem slyšel otázku „a to chceš vyhrát takhle?“ – no, nechci, radši vyhraju matovým útokem, ale já tu chybu neudělal). Přistoupíme-li na porušování pravidla „dotknuto – hráno“, co bude příště? Vracení hrubých přehlédnutí? Tolerance překročení času?

    Teď jsem byl na republice škol. Cizí hráč před mýma očima chytil soupeřovu věž, uvědomil si, že by její braní byl prohrávající tah – a zahrál něco jiného. Náš hráč nereklamoval a já jako divák jsem jen bezmocně přihlížel. Vidím to od toho hocha jako vědomý podvod.

    Tedy: myslím, že hráč může soupeři něco odpustit, ale neměl by o to být žádán a nemělo by se mu vyčítat, když to neudělá.

  4. Miloš Bříza
    1 dubna, 2015 at 10:41 am

    Děkuji ti Pavle.

    Můj pohled byl zcela sobecký. Já bych chtěl odpustit a vypadat tak dobře (možná jen sám před sebou). Z hlediska systému máš samozřejmě pravdu.

    Přeji ti s rodinou pěkné Velikonoce.

  5. Harry Nelson Pillsbury
    1 dubna, 2015 at 2:43 pm

    Slušnost a fair-play – bohužel hlavně mladým hráčům tato slova nic neříkají a snaží se získat bod všemi prostředky , jak je popsáno v tomto článku. O co šlo ? Hrálo se 1.kolo B turnaje Pfalz Open. Bílými hrál pan S. nadšený amatér, něco přes 40, Elo 1317, černými pak nějaký mladý kluk na úrovni 1700. Před partií pan S. svůj mobil vypnul, uložil ho do kabátu a ten pověsil na věšák, takže k němu neměl během partie přístup. Samotná partie se mu povedla, soupeře přehrál a ten už v 18.tahu stál před neodvratným matem. Místo toho, aby se vzdal, začal se radit se svým otcem, který byl na chodbě. Nakonec vymysleli poslední -naprosto nefér – způsob, jak přijít k bodu, mladík udal pana S., že si  k partii přinesl mobil a požadoval výhru. Nevím, jaká byla na turnaji přesná pravidla, skutečností ale je, že rozhodčí se nakonec usnesli zapsat panu S. prohru – za to, že si k partii přinesl mobil. Je to sice v souladu se striktním výkladem pravidel FIDE, ale z hlediska fair-play je to katastrofa a plivnutí do tváře všem slušným hráčům. Pan S. už dál v turnaji nepokračoval a odjel, kdo ví, zda mu nadšení pro šachy ještě vydrží, zato jeho soupeř se těšil ze “ zasloužené “ výhry… schach-welt.de/BLOG/blog/aufgeben-oder-gegner-verpfeifen-gehoert-fair-play-im-schach-der-vergangenheit-an

  6. cadet
    2 dubna, 2015 at 12:58 pm

    ahoj Vlastíku, mám z tvého nového blogu upřímnou radost. Po jeho přečtení mi blesklo hlavou, jak jsi mi volal cca před měsícem po nějaké prohrané partii, že na to ….. Znám tyto situace ze sportu, když se něco nepovede, jaké jsou emoce, člověka, jako jsi ty (já), který nerad prohrává. Já ti řek, že ta emoce přejde a budeš zase hrát dál. Když jsi spustil to svoje oblíbené, všechno je v pr…., okamžitě s tím končím, nikdy už se toho nedotknu, nemám na to čas atp.. jen jsem se v koutku duše usmíval. Tak jsem moc rád, že jsi si uvědomil, jaká je to pro tebe motivace a jak jsi už mnohokrát psal o tom, co všechno ti tato nádherná královská hra do tohoto tvého života dala…

  7. VH
    2 dubna, 2015 at 2:00 pm

    Keď som bol teeneger, kapitán družstva nám zdôrazňoval, že nie je dôležité vyhrať, ale hrať čestne. A uvádzal dva príklady: 1)  ak zahráte chybný ťah a súper to nevidí (napr. nie je pri šachovnici) – ťah sa nesnažíte potajomky opraviť a 2) vždy zahráte dotknutou figúrkou – aj keď si to súper nevšimne, aj keď sa vám to nehotí….

    Priznám sa, že to mám tak hlboko všepené do pamäti, že by ma nikdy nenapadlo položiť otázku, či nemusím ťahať dotknutou figúrkou. Pred pár rokmi sa mi v extraligovej partii s GM Plachetkom stalo, že počas jeho neprítomnosti som chytil figúrku a potom som zistil, že som prehliadol jednu hrozbu vedúci k prehratej pozícii. Ťah som ani nezahral a partiu som vzdal skôr ako sa súper k partii vrátil.  Vtedy som prvý a asi posledný raz v živote som mal po prehratej partii dobrý pocit – GM Plachetka pri vysvetlení, prečo som vzdal skonštatoval, že som „slušný človek“. Z úst šachového profesionála a prvého slovenského GM takáto konštatovanie poteší.

    PS. Keďže Vlastíka poznám, ani na sekundu nepochybujem, že jemu tá otázka o možnosti neťahať dotknutou figúrkou vykĺzla skôr, ako si uvedomil, že taká otázka ani nemá byť položená. Verím, že nabudúce ju už nikdy nepoloží.

     

  8. Luděk Sedlák
    2 dubna, 2015 at 3:56 pm

    Hezká partie i hezký příběh, škoda toho nedotaženého závěru. Přiznám se ale, že mě napadlo totéž, co pana VH, že otázka ohledně jiného tahu dámou neměla být položena. I já si myslím, že Vlastíkovi vyklouzla nejspíš jaksi mimoděk, z úžasu nad tím, že původně zahraný tah byl nemožňák. Reakci soupeře z Postoupek tleskám, to gesto bylo velmi sympatické, možná též ovlivněné atmosférou. Sám nevím, jak bych se zachoval na jeho místě, asi by záleželo na významu partie, resp. zápasu – přece jen družstva jsou družstva a člověk nehraje jenom sám za sebe. V každém případě pan Mitura získal tím gestem nezanedbatelnou psychologickou převahu , kterou v dalším průběhu partie zúročil. Určitou analogii vidím např. ve známém zápase Navara – Moisejenko, kde po darované remíze (každý na těchto stránkách ví, oč se jedná) David prostě nemohl prohrát. V historii se něco podobného stalo např. v prvním zápase Aljechin – Euwe, kde Holanďan svým nadhledem a velkorysostí k soupeřovým výstřelkům v závěrečných partiích dal jasně najevo, že má otěže zápasu pevně v rukou (a měl pravdu).

  9. Luboš
    2 dubna, 2015 at 3:59 pm

    Nádherný blog:-). Kdybych měl reagovat na vše, byl by můj příspěvek delší, než text Vlastíka… Tak jen krátce. Motivace je třeba, u mě jednoznačně a myslím, že u naprosté většiny lidí. Tato motivace, co Vlastík zmiňuje, je mnohem krásnější, čistější a laskavější, než motivace „výherní“. Vyhrávat chce snad každý. Mělo by to být o tom, nevyhrávat za každou cenu, umět přijímat porážky a hlavně zůstávat co nejvíc pokorný… Mějte všichni pohodové velikonoční svátky:-)

  10. martin h
    2 dubna, 2015 at 11:48 pm

    Řekl bych, že Vlastík si v zápalu boje po braní dámou na c3 neuvědomil, že je nutné hrát dotknutým kamenem. To se stát může a ukazuje to, jak vysilující hrou šachy jsou. Jeho partie byla komplikovaná a těžká, i celý zápas v Postoupkách nebyl jednoduchý. Člověk se do změti variant tak ponoří, že když ho ze sledu myšlenek potom něco vyruší, tak může reagovat právě třeba i takto. Každopádně pan Mitura je gentleman a partii si vyhrát zasloužil. 

  11. Vlastík
    3 dubna, 2015 at 2:01 pm

     Přeji Hezké Velikonoce. Vaše příspěvky se soustředily zejména na můj tah Da6 xc3 . Nezpochybňuji, že při striktním dodržení pravidel bych samozřejmě měl následně hrát Dámou. Ale zdá se mi, že například příspěvek VH J je  trošku zjednodušující. Já jsem přeci nechtěl hrát (tak jako on v partii s GM) nějaký reálný (chybný) tah, zahrál jsem jasně a důrazně nemožný tah.  O nějakém jiném tahu Dámou jsem ani neuvažoval. Mám také životní (obecné) zkušenosti, že vždy je dobré si všechno jasně a srozumitelně říci. V časové tísni jsem to také udělal a nemohu se zbavit pocitu, že v mém vnímání této konkrétní, a pro mě složité, situaci to bylo docela přiměřené. Nechci nekriticky obhajovat své chování, ale je dobré říci svůj názor. Samozřejmě pečlivě vnímám i další postřehy u Vašich příspěvků.

  12. giono
    4 dubna, 2015 at 8:55 pm

    Má-li charakter člověka prozradit své skutečně výjimečné kvality, musíme mít to štěstí moci pozorovat jeho konání po dlouhou řadu let.
    Pokud je tato jeho činnost prosta všeho sobectví, je-li myšlenka, která ji vede, bezpříkladně velkomyslná, je-li naprosto zřejmé, že se nikde nepídila po odměně, a že navíc zanechala na světě viditelné známky, pak ovšem stojíme, bez možnosti mýlky, před nezapomenutelným charakterem.

  13. Neklan
    8 dubna, 2015 at 2:39 pm

     článek o paměti

Blog Vlastimila Chládka
31 března, 2015