Moře času uplynulo od doby, kdy jsem naposledy přispěl na svůj blog. Téměř všechen sníh už roztál, přišlo jaro a s ním sluníčko. Za poslední měsíc a půl jsem toho stihl opravdu dost, i když rozhodně ne všechno, co jsem stihnout chtěl. Ale tak už to bývá. O tom však v tuto chvíli hovořit nechci.
Dnes je Velký pátek, den, ve kterém si připomínáme památku ukřižování Ježíše Krista. V té souvislosti mne napadá zamyslet se nad problematikou zvyků. Každý člověk má nějaké zvyky. Ať už dobré či špatné. Těch špatných by se asi každý z nás chtěl zbavit, to je ovšem mnohdy nad naše síly. Já sám mám hned několik zlozvyků, na které rozhodně nejsem pyšný, ba právě naopak. Už dlouho se některé z nich snažím ze svého života odstranit, což se ovšem nedaří a nedaří. Občas si říkám, jestli se mi to vůbec někdy podaří. Ale na druhou stranu mě napadá: je to opravdu tak nutné?
Mít zvyky a pečovat o ně je strašně důležité. Dávají člověku pocit, že se neustále může k něčemu vracet, že má nějaké koníčky, kterým se může věnovat ve volném čase a podobně. Samozřejmě některé zvyky odchází a naopak nové přichází. Což je také možná škoda, myslím to, že některé odchází. Já jsem například jako dítě rád lepil papírové modely z Ábíčka. Už dlouho to nedělám, není čas. Tak trochu mi to chybí. Ještě nedávno jsem sbíral půllitry a pivní tácky. Také už se tomu prakticky vůbec nevěnuju. Což mě mrzí. Dřív jsem dělával daleko víc různých akcí. Teď už maximálně dvě či tři do roka. Stárnu? Jsem línější? Či snad „moudřejší“?…
Zvyky k člověku patří. Ať už současné či dávné. Zlozvyky tím pádem vlastně taky. Co když se jich člověk zbaví, a pak mu začnou chybět? Co když se bez nich stane jinou osobností, ačkoliv třeba o něco lepší? Když tak nad tím přemýšlím, snad bude mnohem lepší přestat se zbavovat svých zlozvyků a oprášit krásné zvyky, které měl člověk rád a které ho dělají tím, kým skutečně je…
Nejnovější komentáře