Nedávno jsem četl esej mého kamaráda „O radosti z malých věcí“. Já jsem už delší dobu chtěl napsat nenáročné povídání o víkendových vycházkách. Neviděl jsem v tom ale nic moc hlubokého, nějakou pointu, ale třeba to některým z Vás v této zjitřené době ani vadit nebude.
.jpg)
Takřka každou sobotu a neděli chodím brzy ráno na sedmikilometrovou lesní procházku s naším ridgebackem Sheilou. Výjimku tvoří jen brzký nedělní odjezd na šachový zápas apod. Že by se mi pokaždé zvlášť chtělo nemůžu říct, ale když se vracíme tak nikdy nelituji. Jak jdou roky, tak se i přístup Sheily k vycházkám mění. Jako vzrostlá slečna se bez bázně a hany vrhala do hlubokých houštin a jejím největším zájmem bylo poznat všechna zákoutí a tajemství lesa. Nejvíc mě v mé paměti pobavila vzpomínka na nedělní ráno, kdy z hustého remízu znechuceně odkráčel vzrostlý lišák, zjevně načučený, že kdosi ruší jeho sváteční klid. Vždy když mi Sheila zmizí z dohledu, tak si počítám do stopadesáti, to jsem v klidu. Po stopadesáti už jsem nervní a nedočkavě vyhlížím, kde že se mi objeví. Nezřídka úplně odjinud než myslím, většinou v mírně nahrbeném postoji, unavená, s jazykem na vestě, ale z celého jejího těla září volnost a svoboda. Teď, když už se jí objevují šediny okolo čumáku, tvoříme spolu naprosto dokonale vyladěnou dvojici. A v létě, kdy si vykračuji jen v šortkách, ladíme i barvou. Ona už s dospělým nadhledem, spíše jen kontroluje svůj revír, a já už taky přesně vím, kdy a kde zahlédnu její tělo mezi stromy, a kde u jakého rozcestí na mě počká. A u prvních domů naší obce už taky dobře ví, že končí její hodina svobody, kdy může vše. Sama přijde a dobrovolně, bez protestů si nechá nasadit obojek. Hanička s námi nechodí, nemá nervy na Sheilino lítání po lese. Vždycky nás ale přivítá otázkou „Co Sheila, zlobila“? A já, ať už byl průběh vycházky jakkoliv složitý, řeknu jen „Ne, ne dnes byla opravdu moc hodná… :)“
.jpg)
Ale i samotný les mě dlouhé roky něčím překvapuje. V jednom místě se například co půlrok objevují osamělé pentle, a někdy i ozdobná „papírově umělohmotná kolečka. Hlavou mi v těch chvílích probleskává: „Kdo je sem asi dává? Co zde prožil? Nebo jsou to jen znamení při dětských hrách?“ Nejvíc se mi samozřejmě líbí myšlenka, že zde někdo cosi mimořádného zažil…
V jednom místě vede přes cestu koryto po většinu roku vyschlého potůčku. V obdobích dešťů se rozvodní, ale naštěstí se uprostřed nachází příhodný kámen a tak stačí hup hup dva poloskoky a potůček je pohodlně za mnou. Letos na jaře se velmi rozvodnil, musel jsem najít jiný přechod a taky jsem vnímal, že přechodový kámen zmizel. Podvědomě jsem si říkal, že tam budu muset nainstalovat jiný, a kde ho najdu a tak. Posléze voda opadla a po pár dnech jsem se musel pousmát nad svými zbytečnými „starostmi“. Uprostřed koryta trůnil jiný kámen, kde se vzal, tu se vzal. Nevím, ale lákal a zval k tradičnímu hup hup a taky se mi v tu chvíli zdálo, že mi s úsměvem říkal: „Neřeš a netrap se zbytečnými starostmi! Všeho dočasu, však všechno nakonec nějak dopadne!“
Kapitolou samou pro sebe jsou stromy, objevil jsem třeba milence, kteří ale vyniknou jen v určitém ročním období. Ani nejsou v nějak krkolomné pozici, ale vyznívá z nich jak moc se mají rádi.
.jpg)
Na jiném místě vyloudí úsměv na mých rtech parta kamarádů podpírajících cestou z hospody „kořalkami zlomeného“ kolegu. Jakoby nám lidem z oka vypadly. 
Tak bych mohl pokračovat dál a dál, ale zmíním už jen jedno tajemství krasovského lesa. Houby!!! Mám v lese svoje místa, poznám kdy rostou. Třeba červené muchomůrky jsou velká nápověda. Okamžik, kdy objevím velkého hřiba, vždy rozbuší moje srdce a vryje se mi do paměti. To jsou nádherné a mimořádné chvíle, nedají se koupit za žádné peníze. Jenom jednou v roce, jen v jednom týdnu, zaplaví určitou část lesa moře suchohřibů. To jsou moje houbařské žně. To jsem nikdy dříve nezažil. Určitě je to ale i tím, že jsem žádný jiný les tak dobře nepoznal a ani neporozuměl co všechno mi svou nenápadnou řečí říká a sděluje.
Vlastík
