Pro letošní rok se Šachový svaz ČR rozhodl pozměnit formát MČR z uzavřeného na otevřený. Já osobně jsem se na turnaj velice těšil, MČR mužů jsem hrál zatím pouze jednou, a to v roce 2003. Navíc se organizátorům v čele s Markem Jelínkem podařilo zajistit účast téměř kompletní mužské i ženské špičky (neboť turnaj byl zároveň Mistrovstvím ČR žen), chyběli pouze Viktor Láznička a Eva Kulovaná. Po šachové stránce se nedá říct, že by se mi nedařilo, ale konečné 15. místo za úspěch rozhodně považovat nemůžu, před turnajem jsem měl podstatně vyšší cíle. Nicméně šachy tentokrát (až na drobné výjimky) ponechám stranou a zaměřím se na mimošachové události.
Duch zdravý
Hned první den jsem začal řešit otázku stravování. Snídaně jsme měli přímo na hotelu formou švédských stolů, to by problém nebyl. Ale co oběd a večeře? A v tu chvíli mne doslova osvítil duch zdravý: rozhodl jsem se, že na oběd si dám každý den pouze ovoce, zeleninu a jogurty a na večeři pouze něco malého, třeba polévku. Snídaně tak zůstane skutečně hlavním jídlem dne. No, jako vitamínů jsem do sebe sice dostal dost, ale myslím, že se brzy vrátím k osvědčenému „jez kdy a co tě napadne“. I když na druhou stranu se výrazně zvýšila moje chuť po zdravých věcech. Takže k něčemu to snad přece jen bylo…
Pozor na svěrače!
Zaběhat jsem si byl pouze jednou. Zato jsem dvakrát zašel na squash. Mám pocit, že už jsem ho kdysi dávno hrál, ale nepamatuju si to. Každopádně po hodině (lehké) hry ze mě lilo doslova jako z konve. Druhý den jsem si uvědomil, že cítím své sedací ústrojí poněkud více než obvykle. Zeptal jsem se Martina čím to je. „Jo to jsem ti zapomněl říct, že zpočátku ze squashe pěkně bolí svěrače.“ Tak to teda děkuju, večer mě pak pro změnu bolely nohy, protože jsem ten den u partie daleko víc chodil, než seděl…
Hlavně si vem sako ty pako
Před turnajem jsem si tak říkal, že když už jedu hrát MČR, vezmu si s sebou oblek. První tři kola jsem hrál oblečený neformálně, avšak ve čtvrtém kole jsem se měl na prvním stole utkat s Davidem Navarou. „To bude správná chvíle vytáhnout sáčko,“ pomyslel jsem si. V partii jsem si ani neškrtl, vzdal se ve 26. tahu, přičemž David na partii spotřeboval necelou půlhodinu (nepočítám-li třicetivteřinový bonus za tah). Vrátil jsem se na pokoj, oblek pověsil do skříně, tu jsem zavřel a do konce turnaje neotevřel…
Ať žijou Střelené kachny!
V Agricole jsem ze sedmi her vyhrál pouze třikrát. V turnaji získal 5,5/9. Nejlepší bilanci si tak z Ostravy vezu ze Střelených kachen, které jsem hrál jednou a spolu s Vlčákem zvítězil…
Ostrava, to je moje poprava
Ostrava je zvláštní město. Rozhodně nechci říct škaredé, spíše bych si tu asi nezvykl. Lidé se tu tak nějak divně tváří, ani to slovy nedokážu přesně vystihnout. A co je úplně nejhorší, za celých devět dní jsme s Martinem nepotkali jedinou pěknou Ostravačku! Možná nejhezčí byla naše uklízečka, a to už je teda co říct…
„Vždyť je to všechno jedno…“
Po jednom Agricolovém večeru jsem se šel podívat, jak probíhá bleskový turnaj. Zrovna vedl Luboš, kterému se v hlavním turnaji vůbec nedařilo, tak si spravil chuť tím, že vyhrál alespoň bleskáč. Když jsem odcházel, tak jsem ho potkal osamoceně sedět na schodech v dešti a s cigaretou v ruce. „Luboši, ty kouříš?“ „Jenom teď, mě je zrovna všechno úplně jedno…“ A já si říkám, že to vlastně byla úžasně hluboká myšlenka: není k tomu, aby se nám ve všem dařilo, nejdůležitější to, aby nám to bylo prostě jedno?…
