Marie a Marta

          

Ať dělám co dělám, psát mi prostě nejde, nemůžu. Chybí mi zážitky, cítím se úplně vyprázdněný a navíc by se mi chtělo společně s panem Houškou, s Tobi a asi jistě s mnohými z Vás z plna hrdla zakřičet „Já nemám čas…!!“

            Při tradiční Vánoční angíně jsem si alespoň prolistoval dosavadní blog;

 

–                          u příběhu „Blikal jsem v paluše U Pásků, 19.10.2010“ vznikla zajímavá diskuze s panem Retim. Nevím jestli ještě blog čte, ale zajímal by mě jeho dnešní názor na současné dění v Sazce, na pana Hušáka

 

–                          taky Vás samozřejmě budu informovat o mé soudní při s Českou televizí (Televizní causa 9.2.2010 a Televizní causa II. 28.4.2010). Musím ale přiznat, že po těch letech mě už ten příběh moc nevzrušuje, život jde dál. Bojovat budu, ale tep se mi v soudní síni určitě nezvýší.

 

–                          Je mi líto, že si už nikdy nezablicám U Pásků (Blical jsem v paluše U Pásků 19.10.2009). Přestože tam bylo tak drsné prostředí, navíc křičící štamgasti, neprůhledná oblaka cigaretového dýmu, tak si prostě nešlo tamní atmosféru nezamilovat. Něco jako Jedová chýše v Hříšných lidech města pražského. Panu Páskovi jsem pokaždé beze slova přinesl nějaký malý dárek a  on mi stejně beze slov nosil černou kávu a colu light. Za ty roky jsme spolu promluvili snad dvacet vět, ale přesto jsem ho měl velice rád (možná právě proto).

 

–                          V prvním blogu (Šlapat proti bolesti 21.9.2009) jsem psal mimo jiné o rotopedu. V tom vidím veliké pozitivum psaní. Sdělení myšlenek papíru už mi nedovolilo polevit. Šlapu dál – viz tabulka č.1 rotoped – Vlastík. Vím, že to je velká nadsázka, ale rotoped v mém případě považuji za zázrak, léčí mi tělo i duši.

 

–                          Velmi mi pomohl příběh o kartářce. Podstatně míň se rozčiluji, úplně to samozřejmě nejde, ale prosím, já nechci být morous.

 

–                          Takhle bych se mohl vrátit k mnoho příběhům, ale to už stačí. Chtěl bych Vám zásadně a ze srdce poděkovat za Vaše reakce k příběhu Poděkování andělům. Bylo to milé – DĚKUJI. A ty bikere ze Sloupu, ozvi se, ať si „změříme síly“. (Příběh paní Marie žije dál. Pamětníci na vsi mi o ní a jejím životě sem tam něco vyprávějí).

 

 

Blog byl pro mě výzvou (to slovo ancien věru nemá rád) loňského roku, zda vydržím čtrnáctidenní cyklus psaní příběhů mého života. I z toho co jsem dosud napsal asi vnímáte, že jsem polevil, písemně zpohodlněl. Možná i proto, že jsem na konci roku získal historickou budovu v centru Blanska a právě ta je pro mě tou pravou výzvou roku letošního. Po této výzvě musím jít jako ohař, bez minuty klidu, bez zaváhání. Protože jinak ji nenaplním. Chtěl bych budovu zrekonstruovat v hotel či penzion, s restaurací, s historickým sklepením, velkým klenbovým sálem, dalším potřebným příslušenstvím a otevřít ji na začátku příštího roku. Třeba se tam někdy potkáme. A možná tam něco uspořádáme s kamarádem Pavlem Matochou – v rámci jeho šachových oslav. Velmi bych si totiž přál aby se podařilo tiše a nenápadně, ale neoddiskutovatelně, prostoupit celou atmosféru historické Sýpky motivem naší úžasné hry – motivem Šachu.

          Právě včera večer jsem měl dlouhý telefonní hovor s Pavlem M. V diskuzi mimo jiné přišla řeč i na neseriózní chování obchodních řetězců. Při jeho hovoru se mi paralelně vybavila jedna, ale docela pozitivní, souvislost a vzpomínka…

          Jednou za rok dělám na chalupě brigádu, sice to zní vznešeně, ale v podstatě je to jen záminka, aby byl důvod dát si sraz s partou, chvíli pracovat, ale pak hlavně šachy a karty a tak. Ta brigáda je zítra  v neděli – vlastně už dnes, a ona má ještě jeden malý poddůvod…..

          Kdysi jsem hodně kamarádil s jednou paní starostkou v Brně. Chodil jsem za ní do kanceláře, plkali jsme o všem možném a ono to docela dávalo smysl, kolečka do sebe zapadala, navzájem jsme si hodně pomáhali.Choval jsem se k ní, ale někdy hrozně. Ona mi třeba darovala šachový obraz a já ho bohorovně vrazil někam za skříň. Neměla děti a asi jsem jí tento handicap trošku nahrazoval. Mohl jsem udělat cokoliv, v jejím vztahu ke mně to bylo úplně  jedno. Ten obraz jsem si v kanceláři pověsil až po její smrti. Některé věci mi docházejí tak nějak pozdě. Ale proč o tom mluvím, ona mi jednou řekla, že když má největší krizi, tak vyrazí do butiků a ač těch peněz nemá mnoho, tak je schopná utratit za dopoledne polovinu výplaty za hadry.

          Tehdy jsem jí taky vůbec nerozuměl a považoval to za takové ty zbytečné řeči dospělých. Nedávno jsem si, ale s překvapením uvědomil, že jsem na tom v podstatě stejně. Baví mě jednou za čas hodit všechno za hlavu, praštit s mobilem, a jít Olympií nebo Vaňkovkou a vybírat a pít kafíčka, a nakupovat a nakupovat. Oblečení pro sebe, pro Hanku a komukoliv z rodiny. Docela to už umím, čísla, velikosti, vkus mám už v oku. Má to jednu vadu, docela velké procento oblečení, které se v obchodě zdá senza, nakonec na sebe nikdy (resp.jeden rok) nevezmu…. Tak zítra si, Ti mně postavou podobní, kamarádi tu hromádku doufám rozeberou…

         

 

 

          Na podzim loňského roku jsem sehrál zajímavou partii s panem Kejíkem. Je sice plná chyb, ale v něčem mi připomíná lidský život. Je v ní skoro všechno – gambit, královská procházka, matová kombinace, časové tísně, šest hodin hry, boj za stavu 3,5 : 3,5, oběti, odmítnutí remízy(to na mě velice zapůsobilo, pana Kejíka zajímala jen a jen výhra, taky bych chtěl být takový.) atd. atd.

          V jedné chvíli se můj král dostal až na čtvrtou řadu, do beznadějné situace, ale zdravotní procházku přežil. Ve chvíli, kdy jsem potom cítil někde nablízku remízu věčným šachem na g8, h8; přišel bonus – Vítězství.

          Z té partie jsem si vzal do života cenné ponaučení; že jednou kdybych třeba i byl doopravdy na kolenou, tak to nesmím nikdy vzdát a pokud možno se vztyčenou hlavou DÁL A DÁL.

 

 

           Tak tohle povídání jsem napsal o půlnoci, někdy před týdnem, ale pak jej odložil, s tím, že je v průběhu dalšího dne dokončím. Ale k tomu už nedošlo. Mimojité jsem si říkal – Komu to co řekne? Kdo vlastně taky třeba ještě zná a vzpomene si na Martu?

 

 

 

                         … Pak se ale cosi odehrálo ….

            Předevčírem jsem v rámci výše uvedené úchylky bloumal Vaňkovkou. Měl jsem tam i sraz s kamarádem. Dali jsme si kávu, ale vzhledem k opravdu vysoké únavě jsem jeho hlas vnímal jen jako zajímavé nenáročné povídání. Zaregistroval jsem, že jeho pohled směřuje do mé kávy. (viz. obr). Obrazec na hladině mě potěšil. Sám pro sebe jsem si chvíli snil. Představoval jsem si třeba, že tam ve Vaňkovce se skamarádili a už společně mě doprovázejí a usmívají se MARta a MARie.

            Po chvíli jsme se rozešli a já na otočku odjel domů do Krasové.

            (v noci se až chorobně bojím být sám doma. Samozřejmě naivně předpokládám, že můj syn je „úplně stejný jako já“; a tak, když v Brně je doma on sám, využívám trošku účelově této možnosti a někdy jezdím za ním, aby se „jako“ nebál. Spíše je to, ale samozřejmě o tom, abych mohl být s ním.)

            Po rotopedu  jsem tehdy vyběhl k autu a rychle do Brna. U branky  však stál muž a takřka beze slova mi dal do ruky CD disk. Prý by mě jeho obsah mohl zajímat. Už v tu chvíli jsem měl divné tušení a brnění v těle. Vnímal jsem, že přestávám mít tuto situaci pod kontrolou. Připadal jsem si už teď, v tuhle chvíli, spíše jako pěšec v nějaké vyšší prostorové hře.

            Za chvíli, v deset večer, už v Brně, se na obrazovce Vlastíkova počítače nečekaně objevilo starodávné černobílé jiskření a už následovaly titulky – Krátký film Praha – filmové laboratoře Barrandov, rok 1950 (to jsem ještě docela dlouho ani nebyl na světě). Název filmu „Náš pan doktor“.

            V jedovnické ordinaci hovořil o své práci a popisoval svoji praxi místní pan doktor. Po chvíli neosobní hlas komentátora sdělil „ a nyní se pojedeme s panem doktorem podívat za jedním z jeho nejstarších pacientů“ Již jsem to tušil, ale bránil jsem se tomu  co přijde uvěřit.

            Věděl jsem, že bych měl počítač vypnout a vzepřít se osudu, ale nenašel jsem v sobě dost sil. Lidská zvědavost zvítězila.

            Objevila se příjezdová cesta do Krasové a následně dům, ve kterém dnes žiji. Dveře se otevřely a kamera nás dovedla k lůžku nemocného. „Tak co vám chybí“ zeptal se pan doktor.

            Postava na otomanu se otočila a mně v tu chvíli podklesla kolena a hlava se mi zatočila. Skrze kameru se na mě usmála a pak promluvila paní Marie.

Moje přání z konce loňského roku se naplnilo, ale úplně takhle jsem si setkání s ní, z očí do očí, nepředstavoval…..

                         dál a dál si se mnou pohrávají vlny osudu, …..

           

       … A jako bych někde v dáli mezi vlnami zahlédl dva rozesmáté obličejíčky z Vaňkovky……

 

 

 

 

TABULKA Č.1 – ROTOPED VLASTÍK

 

 

Přehled testů na rotopedu od března 2009 (obtížnost šlapání -> konstantní, stupeň 8 z 10. Délka vždy 12,5 km; vždy spáleno 1 410 Kcal; šlapáno z 95% mezi 20:00 a 22:00 hod, šlapáno do maximální tepové frekvence 175)

 

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10	11	12	celkem
2009			4	8	5	10	6	4	6	15	8	14	80
2010	11	11	10	10	21	5	7	5	17	12	20	11	140

 

a)      zařazení testů do jednotlivých rychlostních skupin a to dle dosažené průměrné rychlosti – jejich počet.

 

b)      zprůměrování tepových frekvencí všech testů v jednotlivých rychlostních skupinách – na průměrnou hodnotu tepové frekvence v této rychlostní skupině.

 

c)      Průměrná rychlost všech pokusů v roce

 

d)      Průměrná tepová frekvence všech pokusů v roce

 

 

	(15-16) Km/hod;     a) ; b)	(16-17)    a) ; b)	(17-18)     a) ; b)	(18-19) a) ; b)	(19-20) a) ; b)	Počet pokusů	c)	d)
2009	6,   120	20, 127	27, 134,4	18, 140	9,   142	80	17,55	133,8
2010	12 126	21;129,3	50, 134,8	37, 140	20, 145	140	17,72	136,0

 

 

Nejlepší výkony

20,1 km/h        148      28.10.2010

20,0 km/h        153      12.04.2010

19,9 km/h        143      24.04.2009

 

 

 

                                                                                                          Vlastík