Maratóny

Dnes bych Vás chtěl, provést třemi rozdílnými akcemi, třemi maratony, jež jsem o letošních prázdninách prožil. Sám jsem byl zvědavý, jak je budu vnímat, čím se liší, co je spojuje, jestli mi něco dají, zda je možno se z nich alespoň v něčem poučit.

Horská kola

            Na cyklovýletu Dolní Morava – Krasová bylo nejnáročnějších pět – šest dnů před startem. V hrůze z toho co mě čeká, jsem takřka celý týden špatně spal. Samotná jízda byla ale docela dobrá, v jejím průběhu jsem měl jen dvě menší krize. Tu první cca po devadesáti kilometrech, kdy už jsem toho měl vcelku dost (včetně výjezdu na Praděd) a zároveň jsem si uvědomoval, že ještě nejsme ani v polovině. Tu druhou cca na stočtyřicátém kilometru; kdy jsme se dle mého názoru (s odstupem doby musím přiznat, že mylného) dvacet kilometrů motali kdesi okolo Konic. V těch chvílích mě donekonečna se objevující cedule s nápisem Konice tu s kilometráží 10, tu 3, tu 12 atd… doopravdy rozčilovaly. K věrnému průvodci Lojzíkovi jsem měl v tu chvíli i nespravedlivý emotivní projev, že už je mi šedesát a ať těm dvěma zbývajícím řekne, že nemám zapotřebí se motat furt dokola někde kolem jakýchsi připitomělých Konice. Lojzík v rozpacích poodjel a nechal mě chvíli o samotě. A já jsem kupodivu už jen za pár kilometrů zažil asi i ten nejhezčí okamžik jízdy. U polozapomenutého vesnického obchůdku jsme si udělali předposlední zastávku. Kamarádi už tam na mě čekali a nejlepší z nás Honza měl pro mě nachystanou plechovku vychlazené koly. Já jsem se sám v sobě velmi rychle zklidnil a ty následné takřka bezeslovné minuty, prosezené jen tak na obrubníku u silnice, byly pro mě nesmírně emotivní. Vnímal jsem, jak jsme špinaví a ukoptění z cesty i ze spravování defektů, já navíc samozřejmě nesmírně unavený z těch nekonečných kilometrů, ale ve své duši jsem ze všeho nejvíc cítil sounáležitost ke kamarádům okolo sebe. 

            Zřídka a nerad používám cizí výrazy, ale pro ten den se mi zdá výstižné říci, že jsme prožili velmi silný Team building. Že nejen v ten den, ale i v těch dalších se na sebe můžeme takřka stoprocentně spolehnout!

           
itinerář 

–          pátek 12. 6. 2015 – Jirka hlavní organizátor sobotní jízdy při prudkém sjezdu nevratně ničí svoje kolo – v sobotu nepojede;
–          při večeři je mi nenápadně sděleno, že na dalšího účastníka bude v polovině trasy čekat manželka s autem a že kdesi cosi; na celou trasu tedy zbýváme už jen čtyři, nejraději bych to položil, ale teď už to nejde, zdravému jádru toto nemůžu udělat; v noci z toho všeho takřka nespím;  
–          sobota 13. 6. 2015, 8:00 – ostrý start;   cítím úlevu, že z celkového počtu kilometrů už začínáme nenápadně ukrajovat, že už to bude jen lepší a lepší;   ujíždíme ten první a já se utěšuji, vždyť to je takřka nula! Nic! A 200x nic je přeci taky skoro nic;
–          ostrá nekompromisní jízda ve vláčku přes Hanušovice až pod Praděd, průměr přes 30 km v hod.;   
–          Praděd cca v 11:30 hod., pro mě zklamání, nevrlý personál v restauraci, venku nespočetná hejna tlustých odporných masařek a všudypřítomný smrad odpadků. Navrhuji udělat foto a oproti původnímu plánu rychle odjet, nikdo není proti;   
–          Ve sjezdu zaostávám, ale potom už společně polykáme kilometry směr Uničov a oběd;   
–          Na jízdu jsem skvěle mentálně připraven. Takřka neustále si kontroluji časový harmonogram a nesmírně mě uspokojuje, že díky „Pradědu“ jsme v předstihu. Velmi důsledně také dodržuji předsevzetí, že tentokrát se vyhnu furiantským jízdám na špici, oblíbené jízdě na hraně a trhání skupinky. Jen a jen v zákrytu a šetřit síly, ať se pro tentokrát snaží jen ti mladí;    
–          80. km podle plánu tedy zůstáváme už jen čtyři;
–          Deset kilometrů před Uničovem návrh na někde zde plánovaný oběd. Zatím se mi ale jede jakž takž, cítím, že po jídle to bude o hodně horší. Zoufale si uvědomuji, že jsme teprve tak tak v polovině. Nenápadně, chlapácky zkouším, že tady je to bídné a pojeďme dál na nějakou opravdu pěknou zahrádku. Takhle to úspěšně opakuji několikrát;   
–          14:00, 120km, Litovel – skvělý mezičas – a navíc zasloužený talíř těstovin – euforie. Už vím, že dojedu, neodpustím si s nádechem pýchy prohlásit, že teď už bych to třeba i došel;   
–          15:00 hod jedeme dál, vrcholí teplo –  32°C, první defekty a taky výše zmíněná Konice. Navíc silný protivítr, cítím ho i při jízdě v zákrytu, jeho neustálý svist v uších je až odporný;
–          Repešské údolí – desetikilometrové stoupání po asfaltečce schované v lese uteče jakoby nic. Nefouká zde vítr, jedeme v zeleni a taky neomylně vím, že po jeho vyjetí uvidím „Kojál“, že Krasová bude „na dohled“. Také mi hlavou probleskne myšlenka, že na sklonku pracovní kariéry si člověk může dopřát a koupit leccos. Současně ale přesně  vnímám, že pocity jaké zažívám při dojezdu takovýchto etap se nedají koupit za žádné peníze;  
–          19:00 hod hospoda Krasová – hrnec mátového čaje a domácí řízek mi dělají neskutečně dobře. DOKÁZALI JSME TO!!! (9 hod v sedle, průměrně 21 km v hodině, celkem 189 km. Navíc žádná chemie, převážně jen čistá voda a přírodní tyčinky.)

 

 

Bowling

 

Před měsícem z pátku na sobotu proběhla v Blansku Bowlingová čtyřiadvacítka.

 

Turnaje se účastnila bowlingová družstva složená ze šesti hráčů. Dvě trojice se v tříhodinovém rytmu pravidelně střídaly na bowlingové dráze. Každý hráč tak odehrál v průměru dvanáct hodin, hrací rytmus nesměl být přerušen. Mužstev bylo osm – osmidráhová bowlingová herna.
     Zahájili jsme v pátek v šest večer a zhruba do jedné hodiny ranní herna neúnavně hlučela společensko-bowlingovým rytmem. Řada hráčů, kteří právě nehráli; a vlastně i jejich doprovod a jejich fanoušci a fanynky se nebránili vůbec ničemu. Restauračním provozem naší herny tedy takřka neustále rotovala v různých křivkách plata s alkoholem.
     Já jsem se po zahájení turnaje věnoval společenským povinnostem. První rundu si naplánoval od devíti večer do půlnoci, a další dvě od tří ráno do devíti dopoledne. Na úvod turnaje mě velmi pozitivně překvapilo družstvo šachistů Garde Lipovec. Měl jsem obavy, že jako velcí outsiders  turnaje budou hodně zaostávat, ale oni hráli opravdu skvěle.  Lojzík, člen jejich mužstva si navíc přivedl na svoji podporu tři slečny a musím říci, že stůl šachistů byl pro tu noc jeden z nejveselejších! Já jsem po půlnoci, po své první rundě, odešel na pokoj, chtěl jsem na hodinku nechat odpočinout své, za ten den už hodně unavené oči. Ani ne za deset minut mi ale došla SMS od mého právě hrajícího kolegy. Psal, že to zvečera při přípravě na noční hru nějak přehnal, že ho koule neposlouchají a jestli bych to za něho nevzal.  Samozřejmě jsem nezaváhal ani minutu a hrál jsem tedy vlastně nepřetržitě od devíti večer do devíti ráno. Bral jsem to jako vhodnou příležitost k tréninku pro blížící se noc Pardubického šachového maratonu.
     V samotné herně ruch utichl až v noci nad ránem.  Ale svítání přišlo nečekaně brzy a i příjemně omamná vůně kávy zvěstovala, že jsou nachystáni noví hráči, že je čas na střídání. Pro mě to sice ještě neplatilo, ale párečky ke snídani jsem si samozřejmě neodpustil. Chutnaly skvěle, už neodmyslitelně patří k rannímu probuzení našeho turnaje a upřímně musím říci, že opravdu nikde jinde na světě mi nepřijdou tak k chuti jako právě tady. Svoji hru jsem skončil podle plánu o devíti dopoledne, a následně se šel s úlevou osprchovat a oholit. To že jsem trošku mimo mi zvěstovala až děsivá rána hlavou o trám v koupelně. Na bowlingové zahrádce se nás „postižených a unavených z noci“ sešlo posléze více. Ale rozhovory u kávy a hřejivé sluníčko nás definitivně probudily. Byl čas na oběd. Na odpolední hře mě vždy fascinuje už jen nenáročná atmosféra a poklidné smíření se s  všudypřítomnou únavou a nevyspáním. Jaký rozdíl oproti večernímu společenskému ryku!!
     Myslím, že z výše uvedeného jasně vyplývá, že bowlingový maraton byl na rozdíl od šachů a cyklistiky spíše společensko – sportovní záležitostí. Pohodovým setkáním kamarádů. Tuto příjemnou atmosféru jsme chtěli podtrhnout i tím, že  sponzor turnaje Dopravní stavby Brno společně s Bowling Blansko věnovali za každý při akci hozený strike  dvě koruny Domovu pro handicapované spoluobčany Olga. Strikes bylo 3618! Chtěli jsme touto doprovodnou akcí přispět k tomu, aby letošní Sluníčko trošičku více svítilo nejen nám, ale i těm, kteří to tolik potřebují.

 

ŠACHY

 

Při dojezdu na šachový maraton do Pardubic jsem malinko bloudil – navigace trucovala. Zastavil jsem na křižovatce na červenou a opravdu nevěděl, kam na bliknutí zelené  pojedu, doleva? doprava? Na přechodu před mým autem šlo několik lidí. Jeden z nich na mě nečekaně kývnul. Jojo, byl to šachista. Zaregistroval můj tázavý obličej, duchapřítomně přiskočil, přisedl do auta a dovedl mě až na místo. Příjemné přivítání!
     V turnaji nás hrálo šedesát čtyři, čekal jsem sice výrazně vyšší počet, ale ta šedesátčtyřka  to zachraňovala. Tolika let se dožil mně nejváženější šachista světa všech dob Robert Fischer a také naše hrací plátno má přeci šedesát čtyři polí. V Pardubicích jsem tedy byl jedním z těch černobílých políček. Hrací systém byl dokonalý a velmi pozitivně mě překvapil!!  Hrálo se vždy deset partií s naprosto jasnými soupeři. To trvalo vždy zhruba dvě hodiny a tak stále dokola dál a dál (dvacet čtyři hodin děleno dvěma hodinami je dvanáct cyklů; krát deset partií je tedy celkem 120 partií – v reálu jich bylo tuším 115. Za negativní věc jsem považoval zajištění šachistů. Hrát dvacet čtyři hodin bez přestávky bleskové partie je mimořádný výkon. Stan, kde byly k dostání víceméně nezdravé nápoje a potraviny mě negativně zaskočil. Obsluhu stanu můj dotaz, zda nemají nějaké ovoce něco zdravého apod., nijak nerozhodil, spíše zaujal. „To jste pane první, koho taková věc zajímá,“ odpověděl mi chlapík a podíval se na mě s viditelným zájmem, co jsem to zač.
     Od soutěže družstev 2014/2015 jsem nesehrál ani jedinou soutěžní, ať už vážnou či bleskovou partii.  První desítka partií se mi tedy až nečekaně povedla. Prohrál jsem jenom s velmistrem Neumannem, Karlem Kratochvílem a remizoval s Davidem Holemářem, jinak výhry. Podobný výsledek jsem už ale v průběhu turnaje ani jednou nezopakoval. Ani snad nejde říci, že by mi tak rychle došly síly. Nebyl jsem soustředěný, odpočatý, nažhavený, jedním slovem nebyl jsem mentálně připravený, Hlavně jsem si nevsugeroval a v posledních dnech nezažil větu, že musím hrát rychle a neustále vnímat a respektovat čas na hodinách.
     Šachová noc utekla rychle, opět mě překvapilo, jak brzy přišlo svítání. Okolo osmé hodiny ranní jsem definitivně rezignoval na celkový výsledek. Sice jsem cítil, že hraji přiměřeně své výkonnosti, možná i trochu líp. Většinu partií jsem ale takřka bez odporu prohrával na čas. V tu chvíli s tím nešlo nic udělat. Někdy okolo sedmdesáté partie došlo i k mému, bohudík jen jedinému, konfliktu s protihráčem. S věží navíc jsem chytil do ruky dámu a chtěl dát rozhodující šach a za pár tahů mat. Od začátku partie jsem ale měl v základním postavení nevědomky přehozenou dámu s králem. Najednou jsem tedy nečekaně držel v ruce místo dámy krále a soupeř mě nekompromisně zkontumoval. V tu chvíli mě to hodně roztrpčilo. Sice mi bylo vysvětleno, že striktně podle pravidel je soupeř v právu, ale přeci jen…..
     Závěr turnaje mi už tak nějak splývá dohromady. Nebyl jsem členem žádného týmu, hrál jsem jen sám za sebe a bylo tedy vlastně skoro jedno, jestli získám o pět bodů více nebo méně. V druhé polovině turnaje jsem se také cítil velmi osamělý, chyběl mi parťák. Hracím sálem jsem se chvílemi motal jako Bludný Holanďan, velmi vděčný za pozitivní věty, jež k němu z okolního prostoru občas přiletí.
     Možná jedna rada pořadatelům. Myslím, že k zatraktivnění turnaje by nesmírně pomohly průběžné vedlejší soutěže. (nejlepší tři hráči v jednotlivých desítkách partií, (vítězové by se dál nehodnotili, aby došlo i na ostatní), nejlepší noční – dopolední hráč, bodování jednotlivých desítek partií – něco jako cyklistická bodovačka atd. atd. Ale to je jen mini poznámečka).
     Při odjezdu z turnaje jsem si říkal, že jednou stačilo, ale s odstupem času cítím, že jsem nezanechal v Pardubicích „dobrou stopu“, tak ještě uvidím, zda třeba příště…… 

Jestli jste vydrželi až sem, tak určitě zasluhujete nějakou odměnu. Nenapadá mě nic jiného, než že až někdy budete na šachové Sýpce v Blansku, tak si na mě dejte panáka. (Oni už budou vědět, o co jde.)

 

Ještě několik vět na úplný závěr hlavně pro sebe a možná i pro někoho z Vás.

1)  Na každou akci, kde chci uspět (sport, pracovní jednání, schůzka, rande) je potřeba se mentálně připravit!! Toto by šlo důkladně rozepsat, ale je to v podstatě stejné jako zodpovědná příprava na vážnou soutěžní šachovou partii!!

2)   V tandemu, v týmu se všechno zvládá mnohem lépe. „Smutno je člověku samotnému“

3)   I ve vypjatých stresových chvílích nepodlehnout situaci, zůstat sám sebou. Být věrný svým životním idejím.

 

 

 

Vlastík

 

 

Srp 31, 2015Vlastimil Chládek