Něco člověk stihne, něco už ne. Něco se dá ještě dohnat, něco už ne. Měl jsem štěstí a privilegium, že jsem mohl pobývat v posledních letech ve společnosti maestra Vítězslava Houšky, že jsem s ním mohl spolupracovat, že jsem s ním mohl hovořit a naslouchat mu. Bohužel těch společných hodin a vín nebylo zas tolik, kolik bych si teď přál, bohužel jsem se nestačil zeptat na všechny otázky.
Nikdo nemůže stihnout všechno. „Všechno“ vlastně vůbec není lidský pojem, s kategorií „všechno“ může pracovat Bůh, nám smrtelníkům je na Zemi souzeno žít a pracovat s kategoriemi „více a méně“. Vítězslav Houška to jistě dobře věděl – byl realista. V Boha věřil, úběžník jeho života mířil snad k nekonečnu, ale sám žil pevně s nohama na zemi. I jeho vzory, čtyři muži o nichž s úctou mluvil i hojně psal, byli muži realisti: politici Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš, podnikatel a politik Jaroslav Stránský a novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka. Portréty této čtveřice zdobily jeho pracovní stůl, odkud napsal tisíce článků a desítky knih.
Vítězslav Houška se narodil 30. dubna 1925, vyrůstal v Libické ulici na pražských Vinohradech a nedaleko odtud, na Lobkovicově náměstí, studoval reálné gymnázium. Záliba, vášeň a nutkavá potřeba psát a psaným textem zachycovat ho chytla již na střední škole – denodenně od kvinty v roce 1939 až po maturitní večírek v roce 1943 psal kroniku třídy.
Miloval sport a to nejen jako pozorný pozorovatel – napsal mj. knihy o slavných fotbalových mančaftech Věčná Slavia a Železná Sparta, ale i jako hráč. Jeho velká postava a dlouhé silné paže jej předurčily pro košíkovou, kterou hrával v sokolovně pod Petřínem.
Po maturitě vkročil do praktického života jako všestranně použitelný nádeník a přidavač ve vysočanské zbrojovce. „Říkalo se tomu totální nasazení. Denně se robotilo od půl sedmé ráno do čtvrt na sedm večer s dvěma kratičkými předstávkami na oběd a svačinu. O volných nedělích jsem chodíval ukájet svá mladistvá toužení do šachové klubovny v Riegrových sadech,“ vzpomínal v knize „Masaryk! Ne Lenin“.
Po válce studoval na novinářské fakultě Vysoké školy politické a sociální, vášnivě četl a vyznával ideje Masaryka a první republiky. „Masaryk založil politickou stranu, která se jako jediná na světě nazývala realistická. Měl totiž znamenitou odvahu se přiklonit k realitě života i k všednosti vědy a nauky.“ Další totalita však zasáhla do jeho života, ještě než dokončil vysokou školu.
„Nepovinným domácím úkolem pamětníků je vydat svědectví. Aby se vědělo. Aby se nezapomínalo. Abyste nevěřili těm, kteří už zase svolávají bezelstné důvěřivce a permanentní revolucionáře k útoku proti prohnilé demokracii ve jménu té jejich demokracie, té neprohnilé, ryzí, pokrokové, vědecké, lidové, která má slavnostně obnovit slávu rodné strany a věhlas diktatury proletariátu,“ napsal v již citované knize, kde také vydal své svědectví o komunistickém puči roku 1948. „Promiňte mi osobní vzpomínku z únorových dnů roku 1948. Byl jsem tehdy sportovním redaktorem (přesněji řečeno volontérem, tedy poskokem bez stabilního úvazku a platu) sociálně domokratického deníku Právo lidu, a tak se výtečně pamatuju, jak hned nazítří po komunistickém puči vtrhla do Lidového domu velmi početná hlomozná a zdivočelá rota takzvaných levicových socdemáků, oddaných sesazenému předsedovi Zdeňku Fierlingerovi, a sviňským krokem a býčím svalstvem hnala od pracovních stolů a psacích strojů veškeré přítomné pravičácké redaktory. V čele té bojovné levičácké hordy uháněl, supěl a povely dával dr. Jiří Hájek, můj profesor z novinářské fakulty a pozdější ministr zahraničí a disident. Patrně jsem zaujatý, ale už nikdy potom se tento chartista Hájek nestal hrdinou mého obdivu.“
Závěrečné zkoušky na vysoké škole v roce 1950 ještě udělal, ale disertační práci na téma Filozofie a sociální problémy v Tolstého Vojně a míru ho už nenechali obhájit. Nejenže nebyl členem KSČ, ale odmítl i vstoupit i do Svazu mládeže. Proto také nesměl v padesátých letech pracovat jako novinář, živil se jako jazykový korektor v Zemědělském nakladatelství.
Kádrový posudek z podzimu 1951 ze Zemědělského nakladatelství konstatoval: „Politická spolehlivost se u něj neprojevuje. Zvláště podotýkáme, že se dosud nepřihlásil do Svazu mládeže a jej také ignoruje. K našemu lidově demokratickému zřízení nemá kladný poměr. Dobře si rozumí s indiferenty. Je přívrženec Masarykovy a Benešovy republiky.“
Váhal, nemá-li emigrovat do svobodného světa, jako jeden z jeho blízkých přátel. Nakonec ale zůstal kvůli své lásce, Jarušce, studentce medicíny. V listopadu 1951 nastoupil na dvouletou základní vojenskou službu a jeho milá dostala místo v nemocnici v Děčíně. Psal jí téměř denně. Zamilované řádky se střídaly s vyznáním politickým. Například jí napsal: „odkojen studenou filozofií Masarykova realismu, mám v opovržení duchovní integrálnost jakoukoli, miluji středocestí a kompromis.“
Po téměř pětileté známosti, v prosinci 1953 měli svatbu a v říjnu 1954 se jim narodil syn Karel. Se svojí ženou Jaruškou prožil celý život a potvrdil tak platnost svých slov z dopisu ze 14. října 1953: „Jistota je tato: všechny krásy světa, boje života a osudy člověka budeme žít spolu – až do konce svých dnů.“
Zatímco jeho žena byla celý život lékařkou, on byl spisovatelem, redaktorem a publicistou. Pracoval jako redaktor časopisu Filatelie i jako nakladatelský redaktor. Kromě knih o fotbale, napsal několik knih o šachách a dále detektivky a knihy o T. G. Masarykovi. Loni získal společně s Ludvíkem Vaculíkem a Zdenkem Slukou Cenu Ferdinanda Peroutky.
Až do posledních dnů svého života byl duševně neuvěřitelně čilý, bystrý a vtipný. Ve svých 83 letech se naučil pracovat s počítačem a mailovat, v 84 letech začal pravidelně blogovat na stránkách Pražské šachové společnosti. Dokonce se i vrátil k šachu aktivně a v prosinci 2008 si zahrál rapid turnaj ke 100 letům Salo Flohra.
Poslední knihou, na které se Vítězslav Houška autorsky podílel, je biografie prvního českého šachového profesionála Karla Opočenského. Oni dva byli přátelé, stýkali se téměř denně, když tedy ten starší z nich nebyl sám někde na šachovém turnaji. To bylo před více než půl stoletím. Před třemi lety jsem začal připravovat knihu o Karlu Opočenském a Vlastimil Hort mě tehdy nasměroval za Vítězslavem Houškou.
Sešli jsme se na oběd v restauraci Pod loubím, blízko Kulaťáku v Praze v Dejvicích. Pan Houška už hůře chodil, kolena trpěla artrózou a tahle hospoda byla blízko tramavaje, která měla druhou zastávku před jeho domem. Tehdy jsme si dali k obědu pivo, ale pak už jsme spolu vždycky pili jen červené víno. Začali jsme mluvit o mistru Opočenském, o plánované struktuře knihy, o dalších možných spoluautorech. Vzpomínal na Opa v dobrém a trochu i jako na prevíta, vyprávěl, jak společně psali-nepsali těch několik šachových knih, které vyšly v padesátých letech dvacátého století a kde jsou uvedeni jako spoluautoři.
Svůj díl práce na připravované knize odevzdal Vítězslav Houška včas a v termínu, precizně na stroji napsané, přesně formulované, krásnou češtinou podané. Pak šly měsíce a roky, kdy jsem knihu měl dokončit a vydat. A vždycky ještě něco chybělo, nebo jsem měl nějakou důležitější práci, prostě rukopis o mistru Opovi ležel v šuplíku. Čas od času mi náhoda či dobré duše přihrály něco, čím knihu vylepšit, prostě alibi, proč ještě není v tiskárně. A maestro Houška trpělivě čekal a jen se tak jednou ročně zeptal, zda a kdy ta kniha vyjde, že by se toho rád dožil.
Bohudíky jsme to stihli, ani ve snu mě nenapadlo, jak těsně to bude. Možná ještě na tu knihu čekal a domluvená přednáška mu nedovolila odpočinout dříve. Na pana Houšku bylo naprosté spolehnutí, když řekl, že rukopis připraví do toho a toho termínu, tak jste si vždycky mohli být jisti, že v tom termínu a v perfektní kvalitě také připraven bude.
Letos v červnu kniha vyšla, 13. 6. 2011 jsme ji společně pokřtili a pár dnů později měl maestro Houška v Praze na Kampě přednášku „Vzpomínky na mistra Opočenského“. Pak ještě napsal poslední příspěvek na svůj blog a v červenci si šel lehnout do Ústřední vojenské nemocnice v Praze ve Střešovicích. Trápily ho zvýšené teploty, tak se šel doktorů zeptat, co je jejich příčinou a z nemocnice se již nevrátil.
Večer 3. srpna 2011 ve věku 86 let zemřel na selhání srdce.
„Dneska už jsme jaksi smířeni s tím, že život – ten báječný, hořký a sladkobolný život – zhasíná náhle a většinou bohužel v rozporu s naším přáním,“ napsal Vítězslav Houška před dvěma roky. Možná jsem s tím smířen, s tou realitou náhlých, nečekaných a nechtěných konců, ale pořád je mi z toho smutno.
