Nacházet nové motivy pro moje psaní teď o prázdninách je stále těžší a těžší. Šachy v létě nehraji a prázdninové události se většinou jen opakují. Liší se jen drobnostmi, sice leckdy velmi kreativními, ale zajímavými víceméně jen pro přímé účastníky.
Dnes se tedy smířím jen s jedním postřehem ze života party o prázdninách a s příběhem z okolí Brna, který mi, nevím proč, skálopevně utkvěl v paměti.
EUFORIE!?
Při návratu z nejnáročnější cyklotúry Česko – polským pomezím jsme asi deset kilometrů před cílem zastavili v liduprázdné zahradní restauraci.
Sluníčko, ujeté kilometry, vzájemná kamarádská pospolitost, i trocha alkoholu; to všechno nás poznenáhlu přivedlo do nenaplánovatelného stavu vrcholné euforie. Těsně před naším odjezdem se do zeleně-rozlehlého zahradního areálu vřítila kolona aut a z ní se zcela nečekaně vyrojila kompletní svatba. V odjezdu nás to malinko přibrzdilo, však se bylo na co dívat. Notabene po chvíli nás ta nejkrásnější družička oslovila, že Nevěsta se chce s námi, celými jen v bílém, vyfotografovat. V tu chvíli by se už naše EUFORIE dala krájet a na kila rozdávat okolním pocestným. Celým tělem jsem vnímal tu nádhernou atmosféru pohody a štěstí. Petr, náš nový člen party, mě objal a řekl jak je rád, že nás potkal. Opětoval jsem jeho úsměv a zcela automaticky podle svého životního přesvědčení odvětil, ať tomuto nikdy úplně nepodléhá, že vždycky se může něco zvrtnout. Z roztančeného a rozesmátého areálu jsem vyjel poslední, už se mi nechtělo závodit v tradičním závěrečném soupeření těch nejlepších.
Pohled, který mě čekal hned na první trochu komplikovanější křižovatce, ale všechnu moji euforii odvál ve vteřině pryč a zbyla jen okamžitá chvilková BEZNADĚJ. Opravdu jak blízko si někdy mohou být tyto dva tak protikladné pocity. A ani to dál nebudu popisovat, však nakonec vše dobře dopadlo. Zbyla jen rozbitá kola, pár hlubokých odřenin, otřes mozku a snad to nejdůležitější – poučení všech zúčastněných do budoucna.
MY VŠEMU ROZUMÍME – POMŮŽEME VÁM.
V brněnském večerníku jsem zaregistroval neuvěřitelný šot. Skupina hasičů, záchranářů, policistů a nevím koho všeho ještě honila ve zelenožlutých „naftových“ polích okolo Brna osamělou Losici. Dostala se k nám z dalekých krajů, přivedla k nám své mládě a ti výše zmínění si usmysleli, že nejlépe jí pomohou, když ji odchytí a někam zavřou. Záběry z vrtulníku stíhajícího zjevně vystresované a zoufalé zvíře byly pro mě velmi tísnivé a deprimující, nerozuměl jsem jejich loveckému rauši a proč to všechno vlastně vůbec dělají. Ve chvíli kdy uspanou Losici smýkali po asfaltu k připravenému nákladnímu autu, a úspěšný střelec se v rozhovoru s redaktorkou zalykal vzrušením a nadšením nad sebou samým, jsem televizi přepnul jinam. Druhý den jsem nevěřil svým uším, když jsem zaregistroval zprávu, že „lovci“ objevili mládě Losice a podobným způsobem odchytili i je. Za dva dny proběhla médii poslední zpráva; Losice i Mládě zemřeli. Nevím proč, často si na ty dvě bytosti vzpomenu. Je mi líto, že jejich dlouhé putování Evropou skončilo zrovna v Čechách a právě takhle.
No a to je všechno. Cítím, že dnešní povídání vyznívá až moc negativně, ale někdy to tak v životě prostě je. Možná i proto, abychom my věděli, jak se v životě chovat k ostatním a k ostatnímu.
Hezké léto Vlastík
P.S. Kromě „Svatby“ jsem připojil i několik fotografií ze života o prázdninách. A taky i otvírání letošní prestižní stavby Dopravních staveb rekonstrukci ulice Minské
