Vítám všechny odvážlivce, kteří se rozhodli podívat na můj blog. Blog je divné slovo, které nepatřilo do mého jazyka, nelenil jsem, a popatřil do slovníku. Leč můj anglický slovník ho rovněž neznal, až na internetu jsem nalezl překlad „blog = internetový deník“. Vida, technika zrodila nové slovo, i když mě onen překlad plně neuspokojuje. Tak jsem si to upravil po svém – blog je něco jako vlastní televizní show, za kterou mohu jen Pražské šachové společnosti poděkovat. I když jsem dost na rozpacích, moje dosavadní novinařina měla vždy důraz na slově „šachová“. Nečekejte tedy ode mne nějaké vyprávění o běhání podél Rýna, nebo popisování turistických atrakcí.
Velmi prostě řečeno, jsem šachista hotelového typu. Řekl bych dost skromného typu – dejte mi slušnou postel, pořádnou židli a stůl pro notebook, a příjemnou společnost ke hraní všemožných intelektuálních her, víc mi netřeba, tedy pokud je v rozumném dosahu i zdroj jídla! I když připouštím, že občas mívám chodecké záchvaty. Prošel jsem si třeba istanbulské tržiště, kde jsem dokázal utratit celý 1 dolar, ale orientální styl obchodování je mimo mou přirozenost. Také jsem si kdysi prošel celou Mariahilfer Strasse, nejsilnější vzpomínkou na tuto anabázi je lavička v Schönbrunnu. Na pouť Barcelonou k té moderní katedrále raději moc nevzpomínám. Pan Gaudí je sice slavný architekt, nicméně ve mně vzbudila silný pocit, že katedrály se měly stavět jen v gotice. A zalitoval jsem, že jsem své jediné volné dopoledne v katalánské metropoli nezamířil raději na opačnou stranu k muzeu mnohem slavnějšího pána původem z Janova, které by asi více vyhovělo mé zvědavosti. Nejsilnějším dojmem z Barcelony mi tak zůstal obludný bulvár, 6 proudů tam, 6 proudů sem, kterým jsem k hotelu navigoval podle mapy našeho řidiče. Hrůza, auto zřejmě opravdu brzy bude dominantním tvorem na zeměkouli. Petrohradská procházka byla výplodem nerozvážného mládí, je to prostě hrozně velké a roztahané. Zajímavé budovy se tam stavěly jen za Petra a za Kateřiny, ty ostatní před námi tenkrát asi schovávali. Svět je sice velký a rozmanitý, ale města a lidé v nich jsou si v mnohém hrozně podobní.
Úvodního tlachání snad bylo dost, posunu se dále. Máme za sebou léto, i když se mi zdá, že si takové pojmenování zasluhuje jen srpen, období prázdnin je pro šachisty hlavní turnajovou sezónou. Ti rozumnější si pravda nezapomenou popřát i nějakou normální dovolenou, já bohužel takové slovo skoro neznám, za posledních drahně let jsem si takové vyčištění hlavy dopřál sotva jeden měsíc. Letos jsem to ovšem vyhnal do extrému nejšílenějšího. Začal jsem šachovým táborem, to ještě bylo to nejpříjemnější, od půli července, tedy od začátku pardubického festivalu, jsem ovšem vystřihl 5 turnajů prakticky v řadě, a to nepočítám fischerovky a rapid v Pardubicích. Suma sumárum 43 partií ve 45 dnech, čiré bláznovství. Z toho jsem vypustil jen 4 partie v Olomouci a závěrečná kola v obou posledních openech. Opravdu se divím, že jsem až v 37. partii konečně vystřihl jedinou jednotahovou hrubku, možná jsem tím trochu udivil diváky na on-linu, ale už jsem lehce usínal, jelikož jsem dokončoval pětikolo. Chyb bylo samozřejmě v oněch partiích mnohem více, ale většinou méně viditelné. Nejpikantnější se mi povedla ve Starém Městě ve 3. kole, když jsem vymyslel mat, a soupeř mi z něho králem prostě uhnul. Ale byly i světlejší okamžiky, takže si co se hry týká na svůj letní maratón nemohu moc stěžovat. Ve všech turnajích jsem ratingově skončil v malém plusu, v součtu to vychází něco přes 30 bodů. Stříbro v družstvech a druhý nejlepší výsledek v hlavním pardubickém openu za 17 ročníků mé účasti, dělené 3. místo na GM turnaji v Olomouci, dělba 1.-6. místa na openu ve Starém Městě a konečně obhajoba čistého vítězství v Říčanech také nezní špatně. Pohled čistě profesionální už tak dobře nevypadá, do slušnějších cen mi třikrát chybělo půl bodu, navíc dvakrát proklouzl mezi prsty, no všechno mít člověk nemůže. Jen tak na okraj, já vím, že si šachisté většinou spíš povšimnou, jak se jim zvolna během let zvyšují náklady na účast v různých turnajích, tak jen nenápadně připomenu, že se za posledních zhruba 15 let zato nijak moc významně nezvedly cenové fondy na většině turnajů, jen ta věčná inflace za ta léta nezahálí. Nu ale když mohli na hlad a šílenství umírat takové hvězdy jako Steinitz a Rubinstein, tak s tím musí každý počítat, šachová profese je značně rizikové povolání.
Asi jste zvědaví na nějaké drby, za tolik dnů výskytu na turnajích by se leccos našlo, ale já bulvár nemám v lásce a veřejné „pomlouvání“ kamarádů také není můj styl. Je mi moc líto Otto Gutdeusche, příjemného žoviálního pána, který se v posledních letech jako špičkový rozhodčí stal inventářem mnoha turnajů u nás. Když jsem se s ním v Olomouci loučil, netušil jsem, že už si žádnou další „Černou kočku“ nezahrajeme. A jsem rád, že Péťa Velička útok paní s kosou zdá se úspěšně rozdýchal, to se zase tak moc nerozkecávalo. Ale přejděme alespoň do šedivé barvy zážitků. Docela mi hnulo žlučí, když jsem zjistil, že si Rauf Mamedov v Pardubicích v rapidu opět odpustil poslední kolo, neboť již neměl žádnou šanci na cenu. Udělal to totiž už i loni, a už tehdy se přetřásala etika takového jednání, byť tehdy byl terčem víc jeho krajan Šaky Mamedjarov. Inu, mladí Ázerbajdžánci jsou nesporně velmi dobří šachisté, ale etika do jejich tréninkové náplně asi nepatřila. Slyšel jsem sice, že Mamedov kromě šachů ještě velmi dobře ovládá hokejovou NHL a angličtinu, jinak nic, ale to může být pomluva. Rozhodně je však nadmíru sebevědomý, když se utkává se šachovým „plebsem“, a obávám se, že ještě bude potřebovat od plebsu řadu „pohlavků“, než se z něho stane opravdu světový šachista. Ačkoliv – no to zase někdy jindy. Zato jsem v tomto létě nezaregistroval žádnou partii, která by budila podezření jako „hozená“, to je velmi povzbudivé, třeba to s tou etikou zase nebude tak špatné. Ještě jsem měl pár témat, o kterých bych se mohl zmínit, třeba titulové normy, ale přece nevystřílím prach najednou, určitě ještě bude příležitost.
Zdraví a dobrou náladu všem.
Marek Vokáč, 1. září 2009
