Někdy v roce 1986 jsem byl s manželkou na podnikové dovolené na chatě Dopravních staveb Olomouc na Pastvinské přehradě.
Byla tuším středa, kdy mě ráno probudil Hančin tichý pláč. Na moji otázku co se stalo?, mi odpověděla, že se jí zdálo, jak jsme na chalupě s krásným zeleným trávníkem, kde se na zahradě opalujeme s naším malým miminem. Teď se probudila a je jí líto, že to byl jenom sen.
Hned po návratu z dovolené jsem tedy navštívil podnikové osobní oddělení a podal si žádost o roční pracovní pobyt v Lybii.
(Úryvek z Gens una sumus
Při budování silnic v africké Sahaře jsem s oblibou navštěvoval příbytky obyvatel pouště. Obvykle jsem chodil sám, protože moji kolegové na popíjení nejistých arabských nápojů neměli odvahu, ale mě to bývalo v tu chvíli jedno. Většinou jsme pololeželi, poloseděli na koberečcích v písku a popíjeli místní omamný čaj, takzvané „šehý“. Pozorovali jsme poušť a s pomocí arabských slov si sděloval ty nejzákladnější dojmy.
Při návštěvě oázy hluboko v poušti jsem u místního učitele s údivem zaregistroval, že jeho děti hrají snad doopravdy šachy. Učitel pohled zachytil, usmál se a za chvíli jsme se již společně probíjeli sicilskou obranou a královským gambitem.
Šachy nás spojovaly celou dobu, než jsme se s naší technikou přesunuli o kilometry dál. Na osamoceného arabského přítele si rád vzpomenu;pochopil jsem, jak dokonale platí náš šachový pozdrav)
Rok uplynul a následně jsme za vydělané peníze koupili v Moravském krasu – v Krasové chalupu – s tou zahradou a zeleným trávníkem– postupně ji opravili a od roku 1995 tam regulérně žijeme –(jen to mimino zatím nějak vyrostlo).
S kamarády jsme v Krasové poměrně velkoryse zrekonstruovali místní sportoviště, přistavili místní hospodu a každý rok pořádáme v prvním srpnovém týdnu s místním bardem Rudou velkolepý hodový volejbalový turnaj.
I já mám své mužstvo, jmenujeme se Úředníci. Problém turnaje spočívá v tom, že moji místní kamarádi hrají v jiných různých mužstvech. Nastalá nevyhnutelná nedorozumění a emoce pak řešíme v naší hospodě a následně na hodové zábavě. Samozřejmě platí úměra, čím větší emoce, tím větší usmiřování, tím větší spotřeba alkoholu.
Je to zvláštní, ale každoročně večer po turnaji se v jistou časově nevyzpytatelnou, ale hladinou promilí poměrně přesně stanovenou hodinu objeví na stole šachové figurky a hodiny. Místní starousedlíci už naše letité produkce berou se shovívavým úsměvem, ale slavící volejbalisty naše exhibice, blicky, hra naslepo většinou chytí za srdce a chtějí taky hrát a hrát. Najednou se kdekterý z nich v alkoholovém oparu cítí být Talem, či Karpovem. To už ale přichází naše chvíle a nemáme slitování, volejbalové smeče jsou tvrdě pomstěny smrtícími šachovými returny.
Letos jsem se zařekl, že žádné emoce, žádný alkohol. Naprosto vážně jsem to řekl mému kamarádovi z mužstva. Jen se na mě útrpně podíval a se slovy ježíši to bude dneska strašný se začal hystericky smát. První část předsevzetí jsem nakonec kupodivu splnil, ale rovnice se nějak podivně pokroutila a její druhá strana zůstala stejná, spíše ještě dvakrát podtržená.
Po hodech, v pondělí v noci jsem „s mírnou zajížďkou“ vyrazil za mistrem světa…
