To to letí. Už třetí rok mám čest vystupovat na této forbíně. Což působí radost mé ješitnosti i starost mé zodpovědnosti. Mezi mnou, gentlemanem v nejlepších letech, a ostatními tvůrci zdejších blogů je totiž šlakovitý rozdíl: kdežto moudrá a báječná mládež čerpá své náměty ze žhavé šachové současnosti, mně zbývá pouze skromné hledání ztraceného času. Ale i tak usiluju o váš potlesk. Někdy ho uslyším (zejména od líbezné madame Tobi), jindy zaslechnu jen zamračené zamručení. Občas vám vyprávím šachové zkazky a humoresky. Dneska přidám další. Ze života.
Když jsem v roce 1950 vystudoval žurnalistickou fakultu, ukázalo se, že mi nepokroková orientace, jakož i nepříslušnost ke Straně živitelce poškozuje jakékoli vyhlídky na novinářskou kariéru. Z nějakých důvodů jsem i v kostýmu nakladatelského korektora překážel Pětiletce, pročež mi socialistický lineál narýsoval oživující přestup z tiché korektorny do rušného kladenského dolu. Dolů do dolů se mi nechtělo, i rozhodl jsem se pár dalších nejistých měsíců prožít na volné noze. Má žena měla pro tuto výstřední ideu vynikající porozumění. Dělal jsem tedy muže v domácnosti, psal Šachy s úsměvem a s úsměvem předstíral, že další literární příležitosti budou následovat, jak jen zahvízdám.
Hvízdal jsem, snaživě hvízdal, ale příležitosti se nehrnuly. A tak jsem utápěl svůj žal a hledal zapomnění v šachové marnosti. Po odchodu Opočenského, Kubánka, Srba a jiných majstrů jsem dokonce zaujal přední místo klubového žebříčku. Jednou mě snaživec, který nadšeně bojoval za naše béčko, oslovil nešachovou mluvou: „Slyšel jsem, že sháníš nějaký kšeft. Nechtěl bys přeložit šachové vzpomínky Alexandra Kotova? Umíš, doufám, rusky?“ Zbytečná otázka. Když jde o šachy, ovládám totiž všechny jazyky, co jich na zeměkouli jestvuje. „Tak dobrá,“ povídá ten druhotřídní borec z naší Pragovky, „zajdi zítra k nám na Národní třídu, takhle před polednem, a zeptej se na soudruha Soukupa. Nejlépe u paní Podhajské, ta mě určitě zná.“
Přišel jsem, viděl jsem, žasnul jsem. Ten člověk, ten soudruh, řečený Soukup, trůní vám za stolem, a jako kdyby nic, máchá sáčkem gruzínského čaje v horké vodě (ponjátno, éto tak nazyvájemyj kipjatók) a vlídně mě nabízí posez ve vypolstrovaném křesle. „Co ty jsi tu vlastně zač?“ nevěřím svým očím. „Snad ne nějaký náčelník nebo dokonce ředitel podniku?“
„Tak velkou šarži nemám,“ šklebí se záhadný Soukup, „zatím jsem tu jenom šéfredaktorem, jestli ti to nevadí. A tuhle je ten Kotov. Necelých čtyři sta stran. Ale potřebujeme, abys to přeložil do osmi týdnů. Řekněme do 30. dubna 1959. Stihneš to?“
Se ví, že stihnu, ujišťuju šéfredaktora a doma sklízím pochvalu, že se starám o živobytí. A jako už tak dlouhý čas, ve dne pracuju s větami o šachu, po večerech se šachem bavím. Co se Kotova týče: na šachových polích je skvělým nápaditým velmistrem, ale na poli spisovatelském se jeví jako fádní malomistr. A další mínus: jeho zápisky jsou provázeny nekvalitními fotkami na nekvalitním papíře. I domnívám se, že by bylo vhodnější doprovodit Kotovovu knihu nějakými pěknými karikaturami. A abyste věděli, o jednom šikovném kreslíři bych věděl.
Zrovna piluju poslední řádky poslední kapitoly, když zazní telefon a v něm Soukupův dotaz: „Co dělá Kotov?“ – Odpovídám pohotově i ostrovtipně: „Kotov je hotov!“ – Šéfredaktor je rovněž ve formě: „Tak se oblíkej, za čtvrt hodiny si tě vyzvedne řidič Křížek. Zrovna je u nás v redakci grafik Říha, co bude dělat obálku, a chce vidět text.“
Pak si ti dva prohlížejí čerstvě donesený rukopis a taky mou karikaturu Alexandra Kotova, kterou jsem načalstvu odvážně i nesměle podstrčil. Ten pán, jenž bude modelovat obálku, je zřejmě sympaťák, neboť o mé kresbě povídá, že to je vono, a jen kdyby prý takových karikatur bylo víc, aspoň dvacet nebo třicet. Hlaholím, že takovou maličkost promptně zařídím: „Dneska je sobota, v pondělí ty kresby přinesu.“ A lžu dál, jako když tiskne, a povídám, že dotyčného šachového kreslíře dobře znám: „Jmenuje se Karel Pražák a opravdu umí.“ – „Neznám,“ ucedí grafik Říha, „ale ten Kotov se mu docela povedl.“
Víkendový program je stanoven. Smolím jednu karikaturu za druhou, podle fotek v zahraničních šachových časopisech. Šuftím Capablanku, Botvinnika, Kerese, Bronštejna, Bernsteina, Gellera a dvacet dalších. Někoho, jako například Rossolima (str. 145), pojednávám pouze v zaoblených čárách, jiného, jako třeba Szilyho (str. 130), výhradně v lineárním provedení; bavím se. Ale pak se začínám starat, jak z rozehrané partie vybruslit. Jednak přece musím přiznat, že jméno neexistujícího malíře jsem si vycucal ze svého talentovaného palce, jednak se musím dohodnout na nějakém seriózním honoráři. Kolik mám chtít za jednu karikaturu? Ptám se ženy a fantazíruju: „Já si řeknu o celou stovku, co ty na to?“
Manželka soudí, že tak vysoko hledět nelze: „On ten pan Soukup si lehce spočítá, žes tu celou zakázku vyrobil za půl soboty a jednu neděli. A ty bys chtěl najednou 2800 korun? Já mám jako sekundářka na klinice dva tisíce měsíčně a on, ten soudruh šéfredaktor, sotva o osm stovek víc…“ Byla to řeč moudrá, i rozhodl jsem se, že za jednoho zkarikovaného šachistu budu požadovat závratnou padesátikorunu. (Která se tehdy přibližně rovnala tak dnešním pěti až osmi stovákům…)
Dopadlo to dobře, ba víc než dobře. Grafik Říha vzal pytláka Pražáka na vědomí a kresby pochválil. Šéfredaktor šel k věci: „Kolik chceš za jednu kresbu?“ – Kroutil jsem se, kroutil, naprázdno polykal a chystal se vyslovit odvážnou cifru padesát. František Soukup, šachista druhé třídy, se zachoval prvotřídně: „Navrhuju dvě stě. Souhlasíš?“
Kniha Z šachistova deníku vyšla. Opočenský k ní napsal vtipný doslov. A Kotov mi pak napsal, že se v jeho krajině mé kresby líbí, a že mu Botvinnik říkává – vzhledem k mému hranatému pojetí jeho fyziognomie – Kotov Uglovátyj.
.