Často za mnou do kanceláře chodívají kamarádi, které mám rád. Nedávno jsem s jedním z nejbližších diskutoval o Stanfordském pokusu. (Uskutečnil se okolo roku 1970 a spočíval v tom, že skupina vybraných kultivovaných studentů se rozdělila na dvě poloviny, vězně a strážce, vybudovalo se pro ně vězení a měsíc tam ve svých nových rolích měli žít. Za čtrnáct dní se s velikou ostudou pokus musel zrušit, neboť z věznitelů se stali de facto sadomasochistické zrůdy). Autor pokusu psycholog Philip Zimbardo měl před několika měsíci přednášku v Praze. Na jejím závěru položila jakási dívenka – studentka panu profesorovi dotaz; „ jaká instituce je nyní podle Vás pro svět nejnebezpečnější.“ Přednášející se překvapivě dlouze zamyslel a pak pro mě nečekaně a jednoslovně odvětil internet a za malou chvíli přednáška skončila.
Přemýšlel jsem o tom hodně; vybavila se mi informace o amerických studentech, kteří ani neopouštějí své pokoje. Přes internet studují, přes něj jsou zkoušeni. Nonstop hrají jakési bojové hry, na pokoj si kupují i pleny, aby nemuseli opouštět své milované obrazovky. Dívky toto nedělají a možná i proto v Anglii poprvé v historii mají mladé ženy v průměru vyšší příjem než jejich vrstevníci.
Je to podivné a zneklidňující.
S jiným kamarádem jsme se bavili o budoucnosti. Třeba zda jednoho dne budou tabletky, které nahradí spánek. Já myslím, že ano, a na ty, kteří nebudou tabletky brát se bude pohlížet jako na zpátečníky podivíny. Já bych je, ale nebral.
Lidé se asi, jestli už nejsou, stanou obětmi technologií. Možná, že třeba místo soudců budou stroje – novodobí Kempelenové. Nastaví se americké nebo libyjské nebo jakékoli jiné právo, zadají se informace a stroj vynese ortel. Naše mobily budou ukazovat vše, naprosto vše, všechny informace o nás. Zmizí improvizace a fantazie a flexibilita, konkrétně pro nás pro Čechy vlastnosti tak typické. Bude zvláštní až náš první gen či chromozom přeskočí do dokonalého materiálu například našich tělesných náhrad. Ty první možná zahynou, ale ten tisící se možná uchytí a začne žít… Ale bude mít duši? (tato myšlenka by se sice dala matematicky vyjádřit jako limita nekonečno, ale prostě dala…) Lidská společnost teď prožívá krizi a čekáme na oživení . Je ale možné, že čekáme marně, neboť všechna možná oživení (sociální, kulturní, průmyslové…)jsme již vyčerpali.
Když to tak píšu, tak možná všechno vyznívá negativně, ale právě to nechci. Možná, že právě teď v těchto letech v těchto desetiletích prožíváme z hlediska nás lidí to nejlepší období. Z hlediska zdravotní péče, svobody, technického rozvoje, stavu přírody, je třeba teď ta nejkrásnější doba. Zní to možná nepravděpodobně, ale třeba tak tomu doopravdy je. Pokud ano, a já tomu docela věřím, tak tu dobu využijme. Využijme průnik jejich pozitiv, žijme naplno, těšme se a naplňujme naše sny a přání, byť ta sebemenší, neboť možná právě ta jsou ta nejkrásnější.
Hezkou dušičkovou středu Vám i našim blízkým
Vlastík
