Bylo nebylo. Před mnoha a mnoha lety zasedli na turnaji v Československu k šachovnici dva mistři. Jeden byl téměř hluchý, druhý bezmála slepý. Jejich partie nevybočila z rovnováhy, takže nepřekvapilo, když se na šachovnici záhy objevila plochá jasně remízová pozice. „Remi?“, zahlásil ten slabozraký. Jeho soupeř však nabídku neslyšel. Po chvíli ten téměř hluchý ukázal překříženými prsty symbol nabídky smíru. Jeho soupeř to však neviděl. Hráli tedy zarputile dál. Bílý to už nevydržel a při procházce hracím sálem si postěžoval kolegům: „Nabídl jsem mu remízu a on hraje tvrdohlavě dál. Nevím, co tam vidí, vždyť to nemá cenu“. Posléze vstal od šachovnice černý. I on si podobnými slovy postěžoval korzujícím šachistům. Když kolemstojící pochopili, k jakému došlo nedorozumění, začali oba koryfeje střídavě hecovat. Není divu, že se oba mistři zatvrdili a pokračovali v nudném, avšak nelítostném boji ještě několik hodin. Nakonec partie skončila – jak jinak – nerozhodně.
Když jsem pracoval na blogu „Mají šachisté smysl pro humor?“, vybavil jsem si tuto historku, kterou jsem slyšel vyprávět před více než čtyřiceti lety. Vzpomněl jsem si, že špatně slyšícím aktérem památného duelu byl Ivan Jankovec, avšak zaboha jsem si nemohl vzpomenout na to, kdo byl jeho slabozrakým soupeřem. Protože beze jmen aktérů postrádá historka smysl, musel jsem ji v článku oželet. Nadále mi to však vrtalo hlavou a proto jsem se rozhodl požádat o pomoc odborníka na slovo vzatého, šachového historika pana Kalendovského. Ten mi ochotně vyšel vstříc, avšak ani jeho obří databáze nevydala jednoznačné výsledky. Nejdelší remízy sehrál mistr Jankovec s olympionikem J. Fichtlem a nynějším seniorským šampionem R. Mesiarikem, ti však viděli normálně.
V jednom z e-mailů mi pan Kalendovský napsal: Mohl to být mistr Karel Opočenský (v nějakém polofinále třeba). O něm přece koluje spousta historek, např. když dostal v hospodě účet, pravil „Já už nic nevidím“ a když mu to číšník odrecitoval, řekl „vždyť já už nic neslyším“ a vždy se našel někdo, kdo lépe viděl a slyšel než zasloužilý mistr sportu.
Myslím si však, že ani slavný Opo to nebyl. Znalec pan Kalendovský vyloučil i vicemistra světa nevidomých Dr. Floriana, jemuž tahy zapisoval a prováděl asistent, který by nabídku remízy zaregistroval. Zároveň jsem se dozvěděl, že JUDr. Florian byl jednou z mnoha obětí politických procesů po roce 1948. Byl to čestný člověk, jenž se nepodrobil totalitní zvůli. Jako soudce brněnského soudu neohroženě poukázal na brutální týrání vězňů neblaze proslulým uherskohradištským vyšetřovatelem Grebeníčkem. O zrak přišel následkem těžké práce v kamenolomu v době věznění.
Snaha o vyřešení záhady mne začala pronásledovat i ve snu. Zdálo se mi, že oním tajemným soupeřem pana Jankovce byl mistr světa Aljechin, hrající naslepo. Úleva, že jsem na to konečně kápnul, trvala, bohužel, pouze do ranního probuzení, kdy jsem realisticky seznal, že i toto byla slepá cesta.
A tak mi nadále hlodá v mysli neodbytná otázka: Kdo to byl?
